Myslím, že SkReT se opírá o nepřesnosti. Třebas, že stát investuje do sítí 160 mld ročně. Paní Vitásková loni na podzim uvedla " necelých 100 mld". Navíc stát neinvestuje ani korunu, protože všechno platí spotřebitelé. Jediný zásah státu je zákon, který povoluje inkasovat od spotřebitelů v rozsahu nákladů, který uzná nezávislý úřad. Regulátor opravdu neznává všechno. To neuznané si musí distributoři odečíst ze státem naplánované marže. Stát říká spotřebitelům: Když chcete sí´t, tak si ji musíte zaplatit, na korektnost bude dohlížet nezávislý regulační úřad. Stát platí zákonnou spoluúčast jen tehdy, pokud vyvolavatelem změn v síti je složka státu, třebas armáda.
Obdobně nepřesná jsou pmn i další jím uvedená čísla.
OU vodáren je celá cena v kubíku, protože distributor je totožný s dodavatelem. Tam to pmn funguje nejméně v jednom městě tak, že soukromý provozovatel platí opravy a město je majitelem sítě a platí rekonstrukce. Pomluva říká, že provozovatel co nejvíc potlačuje opravy, aby co největší část zaplatilo město. Pro provozovatel je výhodnější "nechat vyměnit střechu", než "pozvat pokrývače na opravu". Nevím, zda i náklady města se promítají do ceny vody. Řekl bych, že v relaci na přes 25 let staré ceny pitná voda zdražila víc, než elektřina.
Když došlo k liberalizaci trhu s elektřinou (a plynem), po r. 2006, tak se konala nějaká konference, kde tehdejší ředitel asi Obchodu pan A. Svoboda byl konfrontován s dotazem, proč ˇ"ČEZ pořád zdražuje". V odpovědi vyjmenoval tři evropské země, (tuším včetně Albánie), kde k výraznému zdražení nedošlo. Vysvětlil to tak, že v těchto zemích nedošlo k liberalizaci obchodu. Velmi mě to tenkrát pobavilo, protože političtí VIP říkali, že liberalizace trhu se zavádí proto, aby spotřebitelé vydělali na tom, že si svobodně zvolí dodavatele komodity.
(7)
(9)
(5)
