Také by mně to zajímalo, k vlastnostem kontaminace vnitřních stěn reaktoru a potrubí primárního okruhu jsem zatím nic nečetl.
Každopádně by předčasné předání hutím radioaktivitu neodstranilo. Při reakci prý vzniká velké množství různých radioaktivních prvků. Ty nejméně stabilní snad mají poločas rozpadu v řádu vteřin, nejvytrvalejší snad cesium tisíce let. Aktuální radiace uvnitř vypnutého reaktoru tedy závisí na době od reakce, poměru jednotlivých prvků a odolnosti ušlechtilé oceli vůči kontaminaci.
Snad to odborníci umí spočítat a ověřit měřením u reaktorů odstavených již delší dobu.
Laicky se domnívám, že při odstranění kyslíku z dutin a např. olejovém filtru na vnějšku by konstrukce měla být neporušená minimálně hodně staletí. Neviděl bych to jako finanční nebo technický problém. Je to pmn problém psychologický a zejména časový. Pokles radioaktivity na úroveň např. volně vypouštěných vod z Jáchymova by mohl trvat velmi dlouho z hlediska jednoho lidského života.
V Hirošimě a Nagasaki je "již" život normální, poslední přímé oběti a psychiku dalších generací vyjímaje. Tam ovšem šlo "jen" o jednorázový výbuch bomby, z dnešního pohledu malé. V Černobylu šlo o několik dnů trvající jaderný požár, který silně kontaminoval blízké okolí a méně intenzivně i vzdálené. Ve Fukušimě šlo o kontaminaci blízkého okolí po úniku snad všech par z primárního okruhu vypnutého reaktoru.
V obou lokalitách nejméně jeden starší člověk, který již nebude mít děti, neposlechl úřady a v kontaminované lokalitě zůstal. Úřady je k odchodu nedonutily násilím,(možná i proto, aby lékaři mohli sledovat další osud svéhlavých dobrovolníků). Bylo prý objeveno, že výborný dekontaminátor půdy jsou kořeny slunečnic. Stavy lesní zvěře u Černobylu prý stoupají, protože jim predátor člověk dává pokoj. O zdravotním stavu zvěře jsem se však nic nedočetl. Něco by se vědět mělo, když tam už žijí zajíci i 25. generace.
V současné době je možno Černobyl navštívit jako turistickou atrakci - takže snad "již"
úroveň radiace/kontaminace klesla natolik, že krátkodobý pobyt nikomu nevadí. Ostatně poslední blok byl odstaven v roce 2000 či 2001, takže zaměstnanci tam dojížděli do práce až 14 let po katastrofě. Snad při tom měkdo kontroloval, jaké dávky dostávali nebo mohli dostat.
Pokud jsem příspěvkem mohl vzbudil dojem, že se snažím bagatelizovat jaderné katastrofy, pak konstatuji, že jsem to subjektivně neměl v úmyslu. Spíš jsem chtěl říci, že život je úžasně houževnatý.
Včera v televizi mluvili o islandských sopkách. Říkali, že další výbuch je otázkou času. Nezávisle na tom kdosi napsal, že pár let před francouzskou revolucí vybuchla na Islandu sopka řádově silnější než ta poslední s nevyslovitelným jménem. Autor upozornění z toho udělal závěr, že mrak sopečného prachu způsobil neúrodu zejména ve Francii, a následný hlad mohl podpořit podmínky pro francouzskou revoluci.
Dnes bychom pmn snad takovou katastrofu přežili i bez hladomoru. Posledně pár dní nelétala letadla, vzrušeně se mluvilo, a to bylo bylo všechno. Potraviny bychom dovezli (na dluh) ze zámoří či Ruska, (asi by se s nimi méně plýtvalo), solárníci by umyli panely a jelo by se dál.