Veřejnost je nespokojená neustále, páč požaduje zásobení, zaopatření a zabezpečení 24 hodin denně jako malé dítě. Tudíž zde máš dva problémy, které probíhají na dvou úrovních.
- Necháš systém zkolabovat, ale na to musíš být hodně, ale hodně dobře připravený, protože si prakticky nikdo nedokáže představit, jak je to brutalní. On je potom totiž konec veselostí, párty skončila. Žádné almužny od státu, žádné příjmy, žádná práce, čímž žádné jídlo na stole a patrně také střecha nad hlavou. Potom se vrátíme asi tak o 120 let zpět, kdy lidé vedli extrémně tvrdý život a byli krátce před vyhladověním. Co požaduješ od změkčilé společnosti, která si tak leda dokáže objednat mobilem pizzu a zahání nudu tím, že se dívá do nějaké lživé mašinky, která jim k tomu ještě vymazává celý mozek.
- Necháš soustavu běžet dál...
Ta takzvaná ''západní životní úroveň'' je přece jenom možná, protože jede celá desetiletí na sekeru - celé generace o tom nemají ani potuchy. Ony si chtějá vychutnávat svůj blahobyt, infrastrukturu, kterou využívají, sociální sít', která je zachytne, důchod, který na sklonku života dostanou. Ti lidé nevědí, že se tolik daní nedá vůbec vybrat, aby se všechno poplatilo. Nechápou, že se diference kryje dluhem. Lidé žijí v pohádce...
Lidé si žádný pád ale nepřejí a nechtějí. Těší se z každého dne a měsíce, v kterém ten systém dále funguje. A proč? Protože žijí ve fantazii blahobytu, v které celé to hospodářství na dluh může žít dál.
(4)
(2)
