Sankce proti Putinovi končí v březnu a Merkelová se prý bojí, že minimálně Maďarsko, Rakousko či Itálie by do jejich prodloužení mohly „hodit vidle“. Je též zděšena Putinovou úspěšnou mediální politikou v EU a kontakty na některé politické síly, např. na Marine Le Penovou. Na druhou stranu, Putin, byť Rusové mají tuhý kořínek, jistě nedokáže udržet jejich současnou životní úroveň, a tedy třeba ani bojové nadšení. Kdo koho může přetlačit? Merkelová Putina sankcemi, nebo Putin Merkelovou rozleptáním jednotné Evropy?
Je poněkud podivné svádět na Putinovu mediální politiku třeba fakt, že se německý a jiný byznys bouří, neb v důsledku politiky Západu citelně prodělává. Ti západní miliardáři a koncerny přece nejsou „Putinovi lidé“, jen chtějí mít zase pravidelně plněné kapsy. A opravdu se ukazuje, že čím dál víc států je ochotno na adresu Ruska jen pronášet silná slova, po nichž ale chybí jakýkoli náznak adekvátního činu. K vámi zmíněným patří také třeba Rakousko a Řecko, a co víc, jih Evropy – Španělsko nebo Portugalsko – mají svých problémů dost, takže je „daleká“ ukrajinská krize nechává více méně v klidu. EU zkrátka jede po mnoha kolejích a naděje na obnovení sankcí není vysoká, i když do března se toho může stát ještě mnoho.
Největším „rozkolníkem“ v Evropě je pro česká média nadále prezident Miloš Zeman. Ten v Kazachstánu doporučil Ukrajině „finlandizaci“ (čímž zřejmě myslel neutralitu a mimoblokovost), pochválil kazašský „hospodářský zázrak“, pomohl sjednat kontrakty za půl miliardy USD a neřekl přitom ani slovo o lidských právech. V Tádžikistánu chválil výsledek krvavé občanské války, kterou nazval „bojem proti teroru“ a blahopřál (zatím) chudé zemi ke gigantickým zásobám ropy a plynu. Co říci k těmto jednotlivým bodům?
Miloš Zeman o finlandizaci Ukrajiny mluvil pár dní poté, co německý ministr zahraničí Steinmeier prohlásil, že se Ukrajina členem NATO nikdy nestane a že je předčasné mluvit i o jejím členství v EU, takže český prezident vlastně neřekl nic až tak přelomového. Fakt, že následně byl u toho, že české firmy uzavřely lukrativní kontrakty se státem, který je na rozdíl od Ukrajiny s to v obchodu platit, je samozřejmě plus. Je to vlastně jen další ukázka jím proklamované „ekonomické diplomacie“.
(4)
