Je to všechno nezbytně špatně? Záměrné vyčkávání je dlouhodobě úspěšnou vojenskou strategií, která se datuje přinejmenším do dob druhé punské války z třetího století před naším letopočtem. Hanibalova kartaginská armáda, včetně jeho válečných slonů, úspěšně absolvovala cestu ze Severní Afriky přes Španělsko a Alpy, aby napadla Itálii se severu. Tam Hanibalova vojska uštědřila dvě šokující porážky mocným římským legiím a uvrhla zemi do paniky," připomíná Jenkins.
"Během běžného období byla římská republika řízena senátem a dvěma volenými konzuly, kteří společně vládli po jednoleté volební období. Ale v dobách národních krizí měl senát možnost jmenovat diktátora, který převzal vedení. Tváří v tvář Hanibalovu postupu senát vybral Quinta Fabia Maxima, který tou dobou sloužil druhé volební období jako konzul," dodává analytik.
"Všichni očekávali, že Fabius Maximus, uznávaný vůdce a zkušený generál, rychle vyrazí proti Hanibalovým silám, ale on tak neučinil. Namísto toho se vyhnul velkým bitvám a raději rozptyloval Hanibalovu armádu na křídlech, čímž zabraňoval, aby útočníci získávali zásoby, pozvolna je vyčerpával a oslaboval jejich sílu. Šlo o zadržovací strategii. To se ale Římanům nelíbilo. Vyhýbat se boji bylo neřímské, urážející velikost Říma. Lidé nazývali Quinta Fabia Maxima Cunctatora váhavcem. Bylo to myšleno jako urážka," uvádí komentář.
"Fabius Maximus byl nahrazen konzulem odhodlaným napadnout Hanibala přímo. Pod vedením nového diktátora vyrazilo osm
(3)
(2)
