Je možné, že brexit nakonec přece jen nebude?

Britská premiérka Theresa May začne ještě tento měsíc nejdůležitější jednání od doby, kdy její země na počátku sedmdesátých let vstoupila do Evropského hospodářského společenství. Tentokrát se ale bude jednat o odchodu z toho, co se nyní nazývá Evropská unie. Stane se tak spuštěním článku 50 Lisabonské smlouvy. Ať už jednání o brexitu dopadnou jakkoliv, osud Velké Británie bude vždy spojen se zbytkem kontinentu. Tato země bude v Evropě hrát i dál významnou roli, ale to samo o sobě nestačí na dosažení dohody, která by byla pro Británii dohodou dobrou. Pravděpodobnost velmi negativního výsledku jednání je poměrně vysoká a i kdyby jej někteří fanatičtí zastánci brexitu možná vítali, May se nesmí jejich tlaku podvolit. 

Britská vláda by nyní měla jasně stanovit své cíle, realisticky zhodnotit svou pozici a držet se efektivní strategie. Jasným cílem je dosažení co nejvýhodnější dohody, ale realita je taková, Británie nemá silnou vyjednávací pozici. Bez dohody by vážně utrpěl její mezinárodní obchod a vztahy se zbytkem Evropy by se rozpadly. Druhá strana jednání si toho je vědoma. Pro Británii je obchod s EU mnohem důležitější než pro EU obchod s Británií. Tato země tak má hodně co ztratit.

Bývalý britský premiér John Major popsal nejlepší přístup následovně: „Nejúspěšnějších výsledků je dosaženo, když se jedná v dobré vůli. Je mnohem jednodušší dohodnout se s přítelem než s rozhádaným sousedem.“ Jenže atmosféra je již nyní zjitřená a Charles Grant z Centre for European Reform tvrdí, že Británie své partnery mate a zraňuje. 

Britská vláda by neměla plýtvat svou energií na dohadování o penězích či právech občanů EU zůstat v zemi. EU si hodlá říci o 60 miliard eur a pokud vezmeme v úvahu důležitost dobrých vztahů s Unií, jde o malou částku. Velká Británie by měla být ochotná přispívat do rozpočtu EU výměnou za dohodu o volném obchodu a za dohodu o hladkém přechodu na nový režim. Zastánci brexitu sice slibovali, že odchod z EU uvolní 350 milionů liber týdně a tyto peníze půjdou na zdravotní péči. To byly ale od samého počátku jen výmysly. 

Zastánci popsané dohody s Unií mohou být v Británii prohlašování za „nepřátele lidu“. Takovou strategii používal Robespierre, Lenin, Hitler i Mao. Jenže v liberální demokracii si žádná většina nemůže přivlastňovat právo říkat „my jsme lid“. Lidem je i 48 % voličů, kteří chtěli v EU zůstat. A nyní není důvod věřit, že tvrdý brexit, který je dnes nejpravděpodobnější, by získal podobnou podporu jako brexit samotný. 

Podle některých hlasů by se v případě neúspěšných jednání s EU měla Británie stát zemí podobnou Hong Kongu. Jenže takový posun by byl v přímém rozporu s tím, co zastánci brexitu na počátku tvrdili, i s dosavadními kroky premiérky. Co když ale jednání nebudou úspěšná i přesto, že Britové se budou chovat přátelsky a vstřícně? Bývalý premiér Tony Blair tvrdí, že vláda, která sleduje zájem celé země, by jednala i o možnosti zůstat v reformované EU. A podle mě není nic špatného na tom, že se rozhodnutí odejít z Unie změní ve chvíli, kdy bude zřejmé, co by takový krok skutečně znamenal. Navíc výsledky nějakého referenda nemohou být závazné navždy, protože i voliči mohou měnit své názory.

Přesto je takový scénář nepravděpodobný. Už proto, že po dvou letech tvrdých jednání by zbytek EU asi jen tak nesouhlasil s tím, že se Británie nakonec rozhodla zůstat, protože výsledná dohoda se jí nehodí. Pokud se francouzskou prezidentkou stane Le Penová, může se vše uvedené hodně změnit. Prozatím je ale potřeba počítat s tím, že Británie z EU skutečně odejde. Otázkou je jen způsob odchodu a zde zůstává vše otevřené. 

Autor: Martin Wolf

(Zdroj: Financial Times)