Proč se v případě Portugalska nemusíme obávat Tsiprase 2.0

Sotva člověk opustí lisabonské letiště a vydá se do ulic, nabude dojmu, že se ocitl v jámě lvové levicové agitace. 

Obří billboardy obklopují první křižovatku na cestě do centra města. Na jednom z nich můžeme vidět člověka v křiklavě rudé a žluté barvě, kterak v rukou třímá srp a kladivo a slogan, požadující konec eura a pád současné „vlastizrádné vlády“. Na jiném zase portugalský Levý blok brojí proti privatizaci v čele s heslem „nemůžeme prodat naši zem. O kousek dál jsou vidět plakáty, opěvující portugalskou komunistickou stranu, coby „sílu lidu“.

Příznivci kapitalismu se však nemusí příliš obávat. Ačkoli Portugalsko prošlo ekonomicky nepříliš hezkým obdobím, ozdobeným úspornými programy, jen pár měsíců před volbami je tamní politická scéna nejméně radikalizovaná v rámci celé eurozóny. Ty jsou naplánovány na 4. října a zatím se zdá, že půjde o střet mezi vládnoucí středopravicovou koalicí premiéra Coelha a středolevicovou socialistickou stranou bývalého starosty Lisabonu Costy. Poslední průzkumy dávají větší šanci socialistům. Těm průzkumy předpovídají něco málo přes 35 % hlasů, zatímco vládní koalice nepatrně zaostává. Nikde ani náznak raketového vzestupu levicových obdob řecké Syrizy nebo španělského Podemosu.

Komunistická strana Portugalska má podle průzkumů 10 % hlasů, což je přibližně výsledek z voleb v roce 2011. Levý blok, jakýsi klon řecké Syrizy bojuje o překročení hranice 5 % hlasů, které získaly před čtyřmi roky, a extrémně pravicové strany jsou sotva zachytitelné portugalským politickým radarem. Jak je to možné?

„Lidé jsou velmi znechuceni stávajícím systémem, cítí se být podvedeni všemi politickými stranami, ale nechtějí dát svůj hlas stranám novým, které neznají a nedůvěřují jim,“ říká Manuel Villaverde Cabral, hlavní politický komentátor a výzkumný pracovník Lisabonské univerzity. „Lidé namísto toho spíš ve velké míře nepůjdou k volbám,“ dodává. Otázkou zůstává, zda vítěz voleb, ať už pravicový, nebo levicový, bude schopen vytvořit akceschopnou většinu v parlamentu. Nakonec je to asi jedno, protože oba tábory jsou pod ekonomickým vývojem Portugalska v posledních několika letech podepsány.

Portugalsko si na rozdíl od Řecka, Španělska nebo Irska neužívalo dluhem tažený ekonomický růst předtím, než špatné časy udeřily. Naopak, země s 10milionovou populací se začínala vzpamatovávat ze šest let trvající recese, když na ni dolehla světová finanční krize.

Socialistický premiér Socrates musel požádat o pomoc ve výši 78 miliard eur a strpět přítomnost Trojky, aby dohlížela na hospodářství. Výsledkem byla další recese, rekordní nezaměstnanost, snížení penzí a mezd. Recese sice nikdy nedosáhla řeckých rozměrů, nicméně HDP se v letech 2009 až 2013 snížil o 7,5 %.

Lidé začali Portugalsko opouštět. Oficiální statistiky hovoří až o 110 tisících emigrantech jen v roce 2013. Většina z nich hledala práci v severní Evropě nebo bývalých koloniích Anogle a Mozambiku. Série bankovních a korupčních skandálů vedla k zemětřesení na politické scéně, tehdejší premiér Socrates byl dokonce vězněn za zpronevěru. Politika jako taková to ovšem ustála, protože věci se přece jen, i když pomalu, začaly zlepšovat.

Portugalsko bylo schopno opustit záchranný program dříve, než měl vůbec vypršet. Rozsáhlá privatizace, snížení firemních daní a liberalizace trhu práce vedly k tomu, že Berlín a Brusel začaly vydávat premiéra Coelha za vzor, když se jednalo o reformách pro Řecko. Portugalská ekonomika se

minulý rok dostala z recese. Nezaměstnanost stabilně klesá z nejvyšší úrovně v roce 2013 na aktuálních 17 %, ačkoli MMF varoval, že může trvat až 20 let, než se dostane na předkrizovou úroveň. I další indikátory ukazují, že Portugalsko se dostává z nejhoršího. Cestovní ruch roste, vývoz zboží, jako vína a obuvi, roste, stejně jako počet nových firem. „Udělali jsme, co jsme museli,“ prohlásil premiér Coelho a dodal: „Budeme-li v nastoupeném kurzu pokračovat, můžeme dát našemu lidu skutečnou naději.“

Opoziční lídr Costa by naopak mohl přepsat historii tím, že by se stal první nebělošským předsedou vlády. Jeho byl indický spisovatel, který pocházel z bývalé portugalské enklávy nedaleko Bombaje. Costa jasně odsoudil skandály svého předchůdce Socratese a nasbíral mnoho politických bodů, když kritizoval vládní zalíbení v úsporných opatřeních. „Tato vláda se chlubí tím, že šla dál, než po ní žádala Trojka. V současné situaci však nejsme díky úsporným programům Trojky, ale proto, že vláda úspornou politiku přeháněla, ačkoli to nemusela dělat,“ řekl Costa nedávno svým příznivcům.

Ačkoli se obě hlavní strany vůči sobě vymezují, v kuloárech se hovoří o tom, že pokud ani jedna z nich nebude schopna sestavit středolevicovou nebo středopravicovou vládu, budou zřejmě muset spolu vytvořit velkou koalici. A že je taková varianta poměrně reálná, naznačují již zmíněné průzkumy. Komunisté ani Levý blok zřejmě nezískají tolik hlasů, aby jimi mohli přispět k vytvoření funkční vlády s Costovými socialisty.

Nehledě na to, že ani portugalská historie nedává šance extremistům na úspěch. Levicový revolucionáři sice odstranili 40letou, víceméně pravicovou, diktaturu, a byli považováni za národní hrdiny, ale jen málokdo by chtěl znovu zažít jejich experimenty, které přišly poté. Portugalští voliči tak mají dobrou příležitost zvolit v říjnu stabilitu a prosperitu, třebaže mají vůči tradičním stranám mnoho výhrad.

Petr Musil