Změny penzijního spoření, které dnes schválili poslanci, jsou kroky správným směrem. Přimějí totiž lidi, aby si na stáří odkládali více – samy o sobě však stačit nebudou, je třeba oživit český kapitálový trh

Změna podpory penzijního spoření, kterou dnes schválili poslanci, je krok správným směrem. Jeden z mnoha, které jsou nutné ke zdolání cesty k dlouhodobé udržitelnosti tuzemského důchodového systému. Přiměje totiž lidi, aby si na důchod spořili sami více.

Nárok na příspěvek bude nově vznikat až od měsíčního vkladu 500 korun, kdy bude příspěvek od státu činit 100 korun. S každou další stokorunou vkladu se státní příspěvek bude zvyšovat o 20 korun, maximální výše příspěvku 340 korun bude při měsíčním vkladu 1700 korun.

Vzhledem k tomu, že nyní stačí na dosažení státní podpory už vklad 300 korun, lidé budou motivováni si na penzi odkládat přece jenom více. I proto, že maximální výše státního příspěvku nyní půjde nově dosáhnout při zmíněném vkladu 1700 korun, zatímco dosud to bylo už při vkladu 1000 korun – přičemž v takovém případě státní příspěvek činí ovšem jen 230 korun.

Správným krokem je také nová forma daňově zvýhodněného spoření na stáří – dlouhodobý investiční produkt. Lidé by se díky němu měli více osmělit investovat do akcií, dluhopisů a dalších investičních nástrojů za účelem zajištění na stáří. Sejmou tak část zodpovědnosti za zajištění na stáří z „eráru“, přičemž pokud investují například do akcií firem obchodovaných na pražské burze, podpoří českou ekonomiku.

Čeští politici ale ani tak za více než třicet let ještě plně nedocenili význam právě burzy a kapitálového trhu pro rozvoj tržní ekonomiky. Jde o klíčovou příčinu, proč Česko uvízlo v pasti země středního příjmu.

Místo aby se podmínky pro investování na kapitálovém trhu uvolňovaly, aby se prosazovala třeba i daňová zvýhodnění, spíše postupně přituhuje. Zmíněný, dnes poslanci schválený dlouhodobý investiční produkt je spíše jen světlou výjimkou.

Mdlá politická podpora tuzemského kapitálového pak končí tím, že lidé své covidové úspory rozpouští nejprve v nemovitostech, takže bydlení je ještě hůře dostupné, posléze je zase rozpouští v běžné spotřebě, takže výsledkem je mimořádná inflace. Kdyby se místo toho raději vydali na tuzemskou burzu a dali tam své peníze českým firmám na jejich rozvoj. Na zajištění vyšší přidané hodnoty těchto firem. Na tvorbu pracovních míst pro kvalifikované zaměstnance. Inflace spotřebitelských cen by jistě byla mírnější, pokud by úspory lidí končily ve vyšší míře v investicích tuzemských firem.

A pokud by si navíc Češi skrze penzijní fondy na tuzemské burze spořili na stáří, „zabijí se dvě mouchy jednou ranou“. Bohatnutí české ekonomiky pak bude vydělávat na důchody, aniž by peníze obyvatel ČR končily „za kopečky“, jako je tomu nyní, kdy z tuzemska odtéká historicky takřka rekordní objem bohatství, například v podobě dividend akcionářům zahraničních bank.

Ale obecně platí, že zásadním cílem jednotlivých kroků v oblasti penzí by mělo být dostat do důchodového systému více peněz. Pokud to nemá být na dluh nebo z vyšších daní, nezbývá jiná možnost, než že si lidé budou sami na stáří spořit více, eventuálně začnou s takovým spořením dříve. Takže cokoli je k něčemu takovému pobídne, stojí za zvážení. Proto jsou dnes schválené změny penzijního spoření kroky správným směrem.

Lidé si ovšem také budou spořit na stáří více, pokud jim stát jasně sdělí, že v budoucnu nebude mít na to, aby jim zajistil důstojné stáří. To se ale politici pochopitelně veřejnosti říkat bojí, takže se stále tváří, že „zdroje jsou“. Reformní krok, který se všemi dalšími prolíná, tedy musí být – „přiznat barvu, nalít čistého vína“.

Následně by stát měl umožnit v rámci nadále jím podporovaného III. pilíře i rizikovější investování. Nedostatečná výnosnost fondů III. pilíře plyne z podstatné části z toho, že státní regulace neumožňují rizikovější – a tím pádem ovšem také výnosnější – investování svěřených prostředků.

Nedá se nic dělat, kdo chce v dnešním světě výnos, který výrazněji poráží inflaci, musí jít do výraznějšího rizika. Jde z velké části o důsledek předluženosti řady zejména západních ekonomik, která centrálním bankám neumožňuje jít se svými úroky výše, takže důchodové úspory občanů nesmlouvavě požírá inflace. Tudíž dalším, dlouhodobým receptem na zlepšení stavu penzijního systému je razantní snížení veřejného zadlužení.

V neposlední řadě by státy měly nechávat lidem v kapse více peněz, aby ti měli z čeho spořit.

Z obojího plyne, že dalším zásadním způsobem, jak zlepšit stav penzijního systému, je výrazně zeštíhlit stát. Tedy rušit dotace, příspěvky, přebujelé sociální dávky, pracovní místa placená z veřejných rozpočtů, agendu, kterou místo státu zastane soukromý sektor. Je také třeba rozprodat státní majetek, jak podniky typu Budvaru, tak četné nemovitosti. Stát by si zkrátka sám měl „utáhnout opasek“.

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Hlavní ekonom, Trinity Bank