Víkendář: Přehnané obavy z ruského medvěda

Ruský prezident Vladimir Putin podle Michaela C. Desche z The American Conservative možná skutečně vytváří hodně problémů, ale „jen těžko jde o neosovětskou hrozbu, za kterou jej mnozí na Západě považují“. Jak jej vnímá sám Desche?

Pokud chceme hovořit o Vladimiru Putinovi, měli bychom zmínit, že jde o „zkorumpovaného diktátora, který vládne prohnilé kleptokracii“. Navíc potlačuje svobodu, demokracii a lidská práva, útočí na politickou opozici, a to i násilně, a jeho země neváhá s použitím vojenské síly v zahraničí a propagandy tak, jako to učinila v případě USA, Ukrajiny či Estonska. „I tak je ale obrovský rozdíl mezi apokalyptickou rétorikou týkající se údajné ruské hrozby a realistickým pohledem na jeho domácí a zahraniční politiku,“ píše TAC.

Příkladem pak prý může být domácí politická situace v Moskvě. Je sice pravda, že z Ruska se stala oligarchie a zástupci opozice někdy dokonce končí podivnou smrtí. Na druhou stranu ale Rusko není totalitou, jakou byl Sovětský svaz za Stalina a jaká zabila miliony lidí. Světový šampionát ve fotbale pak ukázal, že i když politická opozice v Rusku strádá, některým částem společnosti se žije velmi dobře.

Rusko v posledních letech několikrát použilo vojenskou sílu vůči svým sousedům. Naposledy se tak stalo na Krymu a při podpoře rebelů v Donětsku. Podle TAC bychom ale neměli zapomínat, že v obou případech nešlo o blesk z čistého nebe, ale o „nepřiměřenou a nezákonnou reakci na snahu NATO a EU přitáhnout bývalé součásti Sovětského svazu do sféry svého vlivu“. Ruské operace pak „nebudily dojem, že by měly vyprovokovat dlouhodobější konflikt vedoucí k znovuvytvoření Sovětského svazu či Varšavské smlouvy“.

TAC tvrdí, že pro řadu Američanů začíná historie americko-ruských vztahů v roce 2014, kdy propukla krize na Ukrajině. Vše pak vyvrcholilo v roce 2016, kdy se Rusové začali míchat do amerických prezidentských voleb. Jenže pro Rusy tato historie začíná mnohem dříve, a to někdy v roce 1990, kdy probíhala jednání mezi Sovětským svazem a USA o znovusjednocení Německa. Tehdy „Bush ujišťoval Gorbačova, že pokud dojde ke znovusjednocení Německa, NATO nebude dál expandovat na východ“. Jenže už v roce 1999 se zvedla první vlna rozšiřování NATO, která v Rusku značně posílila protizápadní nálady. A právě jich Putin využil k tomu, aby se chopil moci. Z ruské perspektivy tak události v Kyjevě v letech 2013 a 2014 vyvolávaly obavy ze Západem zinscenovaného puče.

TAC poukazuje i na obavy z toho, jak dobře si vedly ruské jednotky na Krymu v roce 2014 ve srovnání s jejich výkony během války v Gruzii. „Takové srovnání je zavádějící. Na Krymu byli sice ruští vojáci mnohem lépe vybavení, jednali s větší disciplínou a nebyli mezi nimi evidentní opilci. Ale nesetkali se s žádnou organizovanou obranou a operovali v oblasti, kde jim byla převážná většina obyvatel nakloněna“. Vývoj na Krymu tak podle TAC nelze brát jako indikátor ruské ochoty pustit se do konfliktu se zemí, kde by se setkali s odporem široké populace, jako jsou třeba baltské státy či Polsko.

„Západ právem vnímá Putinovo Rusko jako strategický problém, který je třeba řešit. Kreml ale dnes nepřipomíná totalitní vládu ze sovětské doby, která měla na svědomí životy mnoha lidí. Rusko si v posledních letech sice nezaslouží Nobelovu cenu míru, ale s ohledem na některé kroky Západu to zase není tak překvapivé. A i samotné „NATO Evropa“ bez přímé podpory USA by bylo schopno čelit ruskému medvědovi, který se rád bije v prsa, ale už není tím, čím býval“, uzavírá TAC.

Zdroj: The American Conservative