Souvislosti a formy vstupu subjektu na kapitálový trh

I. Důvody vstupu na veřejný kapitálový trh

Důvodem pro provádění operací na kapitálovém trhu může být snaha o zvyšování finančních aktiv a majetku, dále nutnost se zajištění před ztrátami třeba v důsledku inflace, dále samozřejmě zájem získat prostředky na zahájení nebo na následný rozvoj podnikání a další důvody. Růst majetku může mít základ ve zdrojích jakojsou úroky z obligací, dividendy z akcií nebo zvyšování tržní ceny akcií - cenných papírů resp. jiných aktiv. V současnosti má investor (a zejména institucionálního charakteru) možnost volit na mezinárodních kapitálových trzích z poměrně širokého spektra investičních strategií a záleží pouze na něm, k jakému druhu strategie se přikloní.

Pokud se týče strategie, jedná se o to, že nejen investor, ale také každá firma může zvolit vlastní strategii v situaci, kdy potřebuje získat a posléze i disponovat odpovídajícími finančními prostředky na svůj další rozvoj podle přijmuté strategické firemní politiky. V současné době na vyspělých trzích v žádném případě nemusí spoléhat na institut bankovního úvěru a je smutnou skutečností, že na českém kapitálovém trhu toto konstatování ani přinejmenším neplatí.

Na zahraničních trzích může příslušný subjekt získat prostředky třeba emisí cenných papírů.

II. Vstup subjektu na kapitálový trh emisí dluhopisů

Zvolí - li emisi dluhopisů, pak získá půjčku, kterou musí v předem dohodnutém termínu splatit a to včetně pravidelně vyplácených požitků z půjčky - úroků. Výhodou je, že vůči emitentovi dluhopisové tranše tito věřitelé nemají právo ovlivňovat řídící rozhodnutí výkonných ředitelů. Naopak nevýhodou může být skutečnost, že termíny splatnosti půjčky resp. emise dluhopisů se mohou příležitostně shodnout s obdobím momentálního „finančního oslabení „ firmy a mohou její jinak řešitelné problémy ještě prohloubit.

III. Vstup subjektu na kapitálový trh emisí akcií

Věnujme se druhému případu, že se firma rozhodne pro vydání akcií (forma IPO - initial price offering, resp. forma private placement). Zde se nemusí společnost obávat nutnosti splatit nominální hodnotu cenných papírů a nemusí dokonce ani platit dividendy. To vše samozřejmě závisí na budoucí podobě akcionářské struktury.

Může tedy volit zda i nadále bude de facto soukromou společností s omezeným okruhem vlastníků akcií či přistoupí k rozšířenější a do značné míry transparentnější možnosti stát se společností veřejnou (jistá forma otevření se subjektu navenek) a získat tak zřejmě větší prostředky pro rozvojové a investiční záměry prostřednictvím veřejného prodeje buď všech vydaných akcií nebo jen jejich části. Záměr veřejně nabízet k prodeji cenné papíry má však i další rozměry. Vlastníci nově nabytých akciových podílů mohou touto formou získat majoritu a aktivně ovlivňovat řídící rozhodnutí o veškerém dění ve firmě.

Jedná se o samozřejmý doprovodný jev této formy účasti firmy na dění na kapitálovém trhu (a jde o tu podobu nejaktivnější). Tato obecně známá zásada ovšem v řadě případů vede k některým souvislostem úzce spojeným s efektivním fungováním celého podniku. Může to prakticky znamenat třeba možnost přerušení dosavadních vazeb na dodavatele, resp. vazeb na odběratele nebo dokonce prodej kontrolního balíku akcií konkurenci a další zásadní případy. Proto musí společnost přistoupit k velmi pečlivé volbě jakému okruhu akcionářů prodávat akcie (nebo kdo případně se o akcie na veřejném trhu aktivně zajímá) a zda tedy usilovat o vlastní vstup na veřejný kapitálový trh se všemi z toho plynoucími alternativami.