Licitace s marody.

U příležitosti současné diskuse nad návrhem reformy veřejných financí se dnes ještě dotkneme nemocenského pojištění, resp. úprav jak byly vládou původně předloženy. 

Jde především o občany, kteří ztrácejí schopnost pracovat krátkodobě a jimž mají nemocenské a další dávky nahradit ztrátu příjmu z výdělečné činnosti. Ještě na počátku minulého desetiletí nechybělo v zákoně č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ustanovení § 1, podle něhož bylo „posláním  nemocenského  pojištění   zaměstnanců   zajistit pracujícím a  jejich rodinám spolu  s ochranou zdraví  zabezpečení pro případ nemoci a mateřství,  jakož i přídavky na děti přispívat ke  zdravému   vývoji  nové  generace…“

Paragraf byl s účinností od 1. 1. 1993 zrušen, což ale na podstatě a smyslu právního předpisu nic nemění. ČSSD však lze připsat k dobru, že za její vlády zůstala zachována filozofie předpisu a že navíc zavedla nový způsob stanovení denního vyměřovacího základu pro výpočet dávek (§ 18 zmíněného zákona). Ten byl před tím po dlouhou dobu zmrazen na částce 270 Kč. Zavedení dynamických redukčních hranic tak posunulo částku denního vyměřovacího základu postupně až na 606 Kč v letošním roce (samotné nemocenské ovšem činí 50 %, resp. 69 % denního vyměřovacího základu). 

 Nyní se tohoto svého kroku ČSSD, potažmo vládní koalice zalekla a nejenže dočasně navrhuje valorizaci redukčních hranic nadále pozastavit, ale zároveň první redukční hranici vyměřovacího základu pro výpočet nemocenského za dobu jeho poskytování po dobu prvních 14 kalendářních dnů trvání pracovní neschopnosti či karantény ještě redukovat na 90 %, tedy snížit o 48 Kč na 432 Kč. Ranou jistoty je pak snížení procentní sazby za období prvních tří kalendářních dnů pracovní neschopnosti z 50 % na 25 %

Vzhledem k charakteru tohoto pojednání nemá význam zaobírat se dalšími podrobnostmi včetně např. prodloužení rozhodného období ze současného čtvrtletí na jeden rok. Podstatné je, že většina dopadů problematicky zdůvodňovaných změn postihne především střední a nízkopříjmovou  vrstvu obyvatel, pro kterou je sociální systém rozhodně důležitější než pro „bohatší.“  (Skupina s průměrnými příjmy nad 20000 Kč měsíčně ostatně již nyní pobírá nemocenské s ekvivalenci výrazně se snižující s rostoucí úrovní příjmu.)

Zdůvodnění, že „jde o opatření, které může působit proti zneužívání pracovní neschopnosti,“ je inkorektní, protože už samo o sobě obsahuje pochybnosti a navíc hovoří o „zneužívání,“ které není prokázáno. Protože, pokud by prokázáno bylo, ke ztrátám by při správném fungování správního orgánu nedocházelo. Takže jde o spekulaci, která v tom horším případě hojí nesystémově insuficienci státu na úkor jeho slušných občanů.