Cyklické zvedání sazeb odkrylo hlubokou strukturální změnu v bankovním systému

Čtenář si možná vzpomene, že během období velmi nízkých sazeb a výnosů dluhopisů se objevilo pár analýz a teorií, podle kterých takové prostředí bankám škodí. Tj., snižuje jejich ziskovost, finanční sílu a tím i úvěrovou nabídku a celou ekonomiku. Nyní jsou sazby mnohem výš, ale nezdá se, že by si v novém prostředí banky libovaly. Třeba v USA spíše naopak. Jak to?

Kdysi jsem zaslechl jistě hodně nadnesenou úvahu, že zemědělec není nikdy spokojen. Když je špatné počasí, stýská si, že bude malá úroda. Když je počasí dobré, stýská si, že bude úroda velká a tudíž ceny nízko. U bank to je alespoň na první pohled stejné – problémy mají ať jsou sazby nízko, nebo vysoko. Tedy alespoň někde. Na pohled druhý bychom asi poukázali zejména na to, že problém nyní nemusí být ani tak v tom, že sazby jsou vysoko. Ale v rychlosti a razanci jejich pohybu tímto směrem. To je jev do nemalé míry cyklický. Ale roli tu zřejmě hrají i odvětvové strukturální faktory.

Matt Levine z Bloombergu nedávno poukazoval na dva možné pohledy na samotné fungování bank. Podle toho prvního si půjčují krátkodobě a ony samy půjčují a investují dlouhodobě. Nejlepší pro jejich hospodaření tak je situace, pokud jsou dlouhodobé sazby výrazně nad těmi krátkodobými. Banky pak za své finance platí málo a za finance, které poskytují jiným, dostávají hodně. Nejhorší je naopak situace, kdy se krátkodobé sazby dostanou nad ty dlouhodobé a to rychle.

Alternativní pohled na fungování bank říká, že financování bank je ve skutečnosti také dlouhodobé povahy. Depozita totiž mohou být z velké části formálně krátkodobá, netermínovaná. Nicméně lidé mají na starosti jiné věci, než sledovat, jestli úročení jejich depozit odpovídá situaci na trhu. A případně chodit do banky a přesouvat své vklady jinam. Posun směrem do situace nižších dlouhodobých a vyšších krátkodobých sazeb by v takovém systému tolik problémů nedělal. Proč?

Banky by totiž v tomto druhém režimu nečelily takovému tlaku zvedat sazby u depozit na úrovně, které by už nebezpečně ohrožovaly jejich finanční zdraví. Zejména v prostředí, kdy rostoucí sazby přímo snižují hodnotu některých bankovních aktiv. Zrovna tak by tolik nehrozily takzvané runy na banky. Volně přeloženo útěky klientů některých bank v případě, že by se šířily obavy o zdraví těchto finančních institucí (a fungující jako sebenaplňující se proroctví). Jaká z těch dvou teorií je relevantní?

Nedávno jsem viděl graf, který porovnával vývoj bankovních depozit v USA a v Kanadě. V první zemi začal obracet směrem dolů ještě před vypuknutím tenzí v sektoru regionálních bank. Příčinou může být přesun lidí od depozit k fondům peněžního trhu daný lepšími výnosy u nich. Ony tenze pak mohly celý proces ještě nakopnout (s tím, že nastal přesun i v rámci bankovního systému od bank menších k větším). V Kanadě ale nic takového neproběhlo, tedy ani ta první fáze.

Hodně se nyní hovoří o tom, že depozita jsou s nástupem různých aplikací a online služeb mnohem pohyblivější, než dříve. Tj., teorie „dlouhodobých“ pasiv a depozit padá se všemi důsledky. Velice pravděpodobně tedy nastal posun od systému fakticky dlouhodobých depozit k systému skutečně krátkodobých a flexibilních depozit. I když rozdíl mezi Kanadou a USA může ukazovat, že behaviorální a kulturní faktory stále hrají svou roli.

Třeba Izabella Kaminska se domnívá, že ale nastane obrat nazpátek. Tedy že finanční sektor, včetně fintechu, se bude snažit zase zvětšit frikce na straně depozit a svého financování a posunout jejich povahu směrem k oné dlouhodobosti. Pak jsou tu samozřejmě možnosti další regulace a to směrem ke složitosti. Či naopak jednoduchosti – prostě výrazně vyšší požadavky na vlastní kapitál bank, respektive všeho, co jimi efektivně je.

Ještě k onomu vracení se k vyšším frikcím, které by na první pohled paradoxně zvyšovaly stabilitu bank: Něco podobného můžeme pozorovat u měn, kdy jejich plná flexibilita a otevřenost toku kapitálu může někde zvyšovat riziko pro danou ekonomiku. Možná můžeme zobecnit, že volný pohyb kapitále/depozit musí zapadat do celkového kontextu, či odolnosti systému. Čímž jsme třeba zase u vyššího kapitálu bank.