Předválečná a válečná ekonomika - Jak sledovat černý trh. Obavy z nacistických trestů za šmelinu ochromily za války cenovou statistiku.

Obavy z nacistických trestů za šmelinu ochromily za války cenovou statistiku.

Informace o vývoji indexů spotřebitelských cen (ži­votních nákladů) byly v období první republiky jed­nou z nejdůležitějších náplní činnosti Státního úřadu statistického (SÚS). Kvalita této statistiky byla mi­mořádná i v celoevropském srovnání. I v období tzv. protektorátu chtěli statistici pokračovat ve sledování skutečných cen maloobchodního zboží. Práci měli teoreticky ulehčenou tím, že ceny začala určovat státní správa v rámci přídělového systému s přídě­lovými lístky pro obyvatelstvo. Vzhledem k nedo­statku prakticky všeho ovšem brzy rozkvetl černý trh s mnohem vyššími cenami, a to i přesto, že pro­dávajícím i zákazníkům hrozily drakonické postihy. Postupným ubýváním zboží na válečném trhu, a to především potravin a ostatních důležitých životních potřeb, začaly ceny podle známého národohospodář­ského zákona o nabídce a poptávce rychle stoupat. Nejvyšší úřad cenový reagoval nařízením o tzv. „stop“ cenách. Protože však nedisponoval účinnými kont­rolními orgány, nebylo nařízení dodržováno a ceny se vytvářely nadále podle aktuální situace na trhu.

Nové metody šetření cen

Způsob, jakým Ústřední úřad statistický (nástupce SÚS) do té doby prováděl zjišťování cen, se dostal do slepé uličky. Ceny v jednotlivých obcích totiž zjišťovaly převážně úřední osoby, které evidovaly ceny v konkrétních obchodech, například obecní strážníci. Je pochopitelné, že těmto úředním osobám nikdo nepřiznal jinou cenu, než úředně stanove­nou, i když obchodníci svým zákazníkům prodávali za cenu mnohem vyšší.

Nepříznivou situaci se statistici snažili řešit tím, že přesunuli cenová šetření přímo na spotřebitele, a to jednak zřízením tzv. spotřebitelských výborů, v nichž měli zástupci spotřebitelských vrstev vyjadřovat k cenám zjištěným statistiky, a uvádět je na správnou míru. Dále pak rozsáhlými šetřeními přímo u spotřebi­telů, tedy u dělníků v továrnách a úředníků v úřadech ve všech větších městech. Respondentům se zaručo­vala mlčenlivost o jejich údajích, a tudíž i beztrestnost v případě, že platili ceny, za které hrozily trestní sankce. Tato snaha měla zpočátku úspěch, i když šetření ne­bylo u dotazovaných příliš oblíbené. Zjištěné ceny byly skutečně u některých druhů zboží (především u masa, tuků, tvarohu, sýrů a ovoce a zeleniny) značně vyšší než ceny úřední. U celkových nákladů na výživu se rozdíl pohyboval zhruba mezi 7 až 8 procenty.

Dopady heydrichiády

Vše se razantně změnilo nástupem Reinharda Hey­dricha do čela nacistické správy v protektorátu na podzim roku 1941, kdy se hospodářské přestupky začaly trestat drastickými, často i hrdelními tresty.

„Zpravodajové se nyní přes všechno ujišťování o za­ručené beztrestnosti obávali, a jistě právem, přizná­vat skutečně placené ceny a hlásili již převážně jen ceny podle ceníku,“ uvedl v článku „Ceny v černém obchodě a životní náklady“ zveřejněném ve Statis­tickém zpravodaji v roce 1946 Stanislav Berounský. Obchodníci v případech nákupů na potravinové lístky ale podle něj skutečně začali úzkostlivěji úřední ceny dodržovat.

V dotaznících a instrukcích statistiků se nyní ne­směla objevit jakákoliv zmínka o cenách na „černém“ trhu. Vždy se muselo uvádět, že se jedná o ceny pla­cené v regulérních obchodech při nákupech na lístky. Od té doby se ceny zjištěné u spotřebitelů pohybovaly v průměru jen o 2 až 3 procenta nad úrovní cen úřed­ních. Rozdíl byl zčásti způsoben zaokrouhlováním plateb za zboží malého objemu. Minimální odlišnost mezi cenami úředními a cenami zjištěnými statistiky se udržela s nepatrnými odchylkami až do konce války. Tehdy bylo šetření zrušeno pro velkou neob­líbenost, značné technické obtíže, a především pro nespolehlivé výsledky.