Plzeň hledá pěstouny

Přestože počty pěstounů během uplynulých let výrazně narostly, stále jich ještě není dost na to, aby bylo možné poskytnout nový domov každému dítěti, které nemůže vyrůstat ve vlastní biologické rodině. V reakci na tento stav město Plzeň připravilo kampaň „Plzeň hledá pěstouny“, aby se podařilo myšlenku pěstounství dostat mezi širší veřejnost a získat tak nové zájemce o pěstounství.

V pokračování seriálu o pěstounské péči se tentokrát zaměříme na zprostředkovanou pěstounskou péči, jež je určena dětem, které potřebují zajistit péči na dlouhou dobu. Pěstoun o dítě osobně pečuje a je zodpovědný za jeho výchovu. Z právního hlediska však mezi pěstounem a dítětem nevzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dítětem tak, jak je tomu v případě osvojení. Pěstoun má právo o dítě pečovat, zastupovat jej a spravovat jeho běžné záležitosti. Děti svěřené do zprostředkované pěstounské péče někdy část života strávily ve své biologické rodině. Nejen z tohoto důvodu je pro ně důležité znát svůj životní příběh. Pěstouni by proto měli být připraveni, pokud je to v zájmu dítěte, pomáhat, udržovat a rozvíjet kontakt mezi dítětem a jeho biologickou rodinou. Pěstounství je samo o sobě velmi náročné. Oporou pro pěstouny jsou kromě sociálních pracovníků orgánu sociálně-právní ochrany dětí, kteří s pěstouny spolupracují až do zletilosti svěřených dětí, i doprovázející organizace. Každý pěstoun má díky tomu k dispozici široké spektrum odborných služeb.

Vizuál kampaně

Vizuál kampaně

Pěstounství je státem finančně ohodnocené. Stát se rovněž podílí na úhradě potřeb dětí svěřených do pěstounské péče. „Tato forma náhradní rodinné péče sama o sobě vyžaduje velkou trpělivost a obrovskou míru porozumění přijatému dítěti. Rozhodnutí stát se pěstounem by mělo vycházet nejenom z touhy pomoci dětem, ale i ze zralé úvahy, zda jsem jako žadatel o pěstounskou péči schopen čelit všem úskalím, které s sebou toto náhradní rodičovství přináší,“ uvedla vedoucí Odboru státní sociální péče Magistrátu města Plzně Svatava Glancová.

Své zkušenosti s dlouhodobou pěstounskou péčí popisují manželé Alena a Luboš:

„Pěstouny jsme se stali před osmi lety. Krátce po svatbě jsme chtěli založit rodinu, byli jsme však už starší a vlastní děti nám nebyly dopřány. Pro pěstounství jsme se rozhodli, protože jsme chtěli být kompletní rodina. V průběhu odborné přípravy jsme si definitivně ujasnili to, že pěstounství je pro nás cesta. Postupně jsme do rodiny přijali dvě děvčata, kterým je dnes 15 a 8 let. Mladší z holčiček má zrakové postižení, takže péče o ni je ve všech směrech náročnější. Vstoupili jsme do toho s myšlenkou, že chceme pomoct, někdy je to ale náročné. To se pak musíte zastavit, zhluboka se nadechnout a ujasnit si, co je podstatné a co je prkotina. Na naší cestě jsme ale vlastně měli štěstí na dobré lidi kolem sebe, na které se můžeme spolehnout. Na pěstounství nás překvapila původní rodina – kontakt s ní. Vy vidíte, že to tam není ideální, ale přesto je pro ty děti strašně důležité zachovat s ní kontakt. Za ty roky jsme v téhle věci prošli obrovským vývojem, dnes k tomu máme hluboký respekt. Ten pocit vykořenění, kterým děti v náhradní rodinné péči mohou procházet, je obrovský. Starší z děvčat k nám přišla až v osmi letech. Převzít dítě v takovém věku bylo a stále je velmi náročné. V osmi letech si dítě velmi dobře uvědomuje, kde ty kořeny má. Prostě jste druhá máma a druhý táta. Vždycky je ale lepší mít rodiče dvoje než žádné. Každé dítě potřebuje mít vedle sebe mámu a tátu a my se jako rodiče cítíme. O druhou pěstounskou péči jsme žádali proto, že jsme měli pocit, že starší z holčiček k sobě potřebuje parťáka, což se, a to teď s odstupem doby můžeme říct, povedlo. Druhou holčičku jsme přebírali do péče v době covidových opatření. Všechno bylo zavřené, byli jsme izolovaní doma, veškerá péče s ohledem na její handicap byla hůře dostupná. Začátky byly opravdu hodně těžké. Ale zvládli jsme to…

Ptáte se, jestli bychom do toho šli znovu? Rozhodně ano, ale není to cesta pro každého. Přinese Vám mnoho horkých chvilek, ale i těch krásných, stejně tak jako rodičovství. Cesta pěstounství je dlouhá a mnohdy i trnitá, ale stojí za to, protože pak máte naplněné srdce. Rodina pro nás není jen důležitá, je pro nás úplně vším.“