Konec starých časů aneb jaké síly vedou k úpadku národů? Klíčový je rozkol v elitách

Jaké síly vedou k úpadku národů, politickým turbulencím a rozkladům a revolucím? V červnu vyjde kniha, která slibuje, že dokázala na základě kvantitativních metod najít společný jmenovatel a popsat obecný proces pádu.

Autorem je Peter Turchin, který se zabývá se komplexitou v oboru nazvaném kliodynamika. To je věda, která se pohybuje na pomezí sociální a kulturní evoluce, historické makrosociologie, hospodářských dějin, matematického modelování dlouhodobých sociálních procesů a konstrukce historických databází.

Branko Milanovic na svém skvělém blogu představuje hlavní závěry z této knihy: Turchinův model úpadku má jednu proměnnou. A tou je nerovnost (v příjmech nebo bohatství).

Rostoucí nerovnost z definice znamená, že osoba s mediánovým příjmem bude stále více zaostávat za osobou s průměrným příjmem. A stále více a více za horními 10% nebo 1%. Osobou s mediánovým příjmem je dnes v USA nedostatečně kvalifikovaný pracovník ve výrobě nebo službách. Nebo drobný vlastník půdy ve Francii 30. let 19. století... Nezáleží tedy na přesném povolání nebo třídě, ale na příjmové pozici.

Vrchol příjmové distribuce (horní decil nebo horní percentil) můžeme nazvat elitou. Co se tam nahoře děje? Rostoucí nerovnost znamená, že se zvyšuje výhoda plynoucí z toho, že se nacházíte mezi elitou = "poptávka" po těchto nejvyšších místech roste.

Pokud se elita skládá, jako v dnešních USA, z manažerů, investičních bankéřů, podnikových právníků, bude narůstat snaha studovat nejlukrativnější obory a osvojovat si takový typ chování a postojů, který s největší pravděpodobností povede ke vstupu mezi elitu. Pokud tak učiní více lidí, než je počet elitních pozic, následuje hra na prázdné židle. Ne každý z aspirantů na elitu se prosadí. Následuje rozkol v elitě, který vzniká zklamáním rádoby elity bojující o nejvyšší pozice.

Kombinace rostoucí nerovnosti a "nadprodukce" elit vede k předrevoluční situaci. Aby došlo ke zhroucení, musíme mít různé elity, které mezi sebou bojují, přičemž jedna z nich získá podporu "lidu", aby zvítězila.

Turchinův jednoduchý model dobře sedí na známou historii. Například Francouzská revoluce = stagnace příjmů, opakující se hladomory, rozdělená elita (aristokracie a část duchovenstva proti rostoucí třídě městských obchodníků). Nebo Rusko v roce 1917: část aristokracie po zrušení nevolnictví přišla o pozemkový majetek a bohatství a nemohla to kompenzovat dobře placenými státními místy. Statistika počtu revolucionářů, kteří byli sami nebo jejich rodiny zchudlými šlechtici, je zarážející.

Turchin ukazuje, že současné USA jsou také v předrevoluční fázi, kde se vytvořila aspirující elita. Té se zatím nepodařilo dosáhnout vrcholu a ideologicky se vymezuje proti imigraci, globalizaci a "woke". A snaží se ovládnout republikánskou stranu. Vládnoucí elita se v letech 1980-2008 těšila mimořádné jízdě a její pohled na svět (neoliberální kapitalismus, credentialism a politika identity) byl přítomen jak u Demokratů, tak Republikánů. Turchin považuje současný politický boj v USA za snahu vládnoucí třídy (zoufale) odrazit útok na svou ideologii, a především na své ekonomické postavení ze strany ambiciózní elity, která získává podporu nespokojené střední třídy. Mnohé z předrevolučních příznaků jsou přítomné: nefunkční politický systém, silné rozštěpení mezi stranami, nedostatečné politické zastoupení outsiderů.

Gethin, Martínez-Toledano a Piketty ukazují, že ve všech západních demokraciích se levicové nebo sociálnědemokratické strany staly stranami vzdělaných elit, zatímco dělnická a střední třída ztratila svůj vliv i zastoupení.


Turchin ukazuje, že na jednu stranu je americký politický systém pružný a schopný odolat otřesům. Na druhou stranu hluboké nepochopení a nezájem o názor druhé strany, což je zdokumentované, je právě jednou z charakteristik předrevolučních dob.

Turchinův model platí i pro Čínu: rostoucí nerovnost a přetlak mezi elitou. Hospodářský růst vytlačil administrativní třídu ve prospěch osob spojených se soukromým sektorem (kapitalistů). Jeho model vnitřního rozkladu tak získává geopolitický rozměr. Boj o globální nadvládu mezi USA a Čínou si pak lze představit jako otázku, čí politický systém upadne jako první. Pokud Čína, tak bude muset omezit své zahraniční ambice a přijmout roli subalterní mocnosti vůči USA i v Asii. Pokud USA, tak se přikloní k izolacionismu a budou se muset smířit s rostoucí čínskou mocí v Asii, čímž ztratí kontrolní moc v nejdynamičtější části světa.

David Navrátil