Zrušení nejnižší sazby DPH státu „přihraje“ 24 miliard korun ročně, ale zvýší inflaci, neboť zdraží léky či vodu. Pokud už zvedat daně, pak je lepší vrátit se před zrušení superhrubé mzdy

Chystané změny daně z přidané hodnoty jsou vlastně zvýšením daně, v rozporu s původními sliby vládních stran. Ministerstvo financí má pravdu v tom, že zamýšlené snížení počtu sazeb DPH, ze tří na dvě, představuje zjednodušení daňového systému. To je kýžené. Jenže způsob, jakým ke snížení počtu sazeb vláda hodlá dospět, bude v celkovém efektu daň lidem navyšovat.

Vláda se přitom „schová“ za obchodníky a prodejce, protože DPH je daň nepřímá, takže lidé budou často za předpokládané související zdražení spílat právě obchodníkovi či prodejci, a nikoli vládě, která přitom bude skutečným původcem zdražení.

Ministerstvo financí hodlá v rámci snížení počtu sazeb DPH zrušit stávající sazbu nejnižší, desetiprocentní. Ta byla zavedena v roce 2015 tehdejší Sobotkovou vládou. Nyní jsou touto sazbou daněny například léky, kojenecká výživa, voda z vodovodu, stravování a ubytování nebo noviny, časopisy a knihy. Toto zboží by tedy po zrušení sazby zdražilo. To proto, že obchodníci a prodejci by do ceny rychle promítli vyšší sazbu DPH, a to čtrnácti, nebo dokonce 21procentní.

Na úroveň čtrnácti procent by ministerstvo financí rádo snížilo stávající druhou sníženou sazbu, patnáctiprocentní. V rámci jakési kompenzace za zrušení sazby nejnižší. I tak veřejné rozpočty inkasují o 24 miliard více, než při současném stavu, vypočítává ministerstvo financí. Takže se jedná vlastně o navýšení daně z hlediska řadového občana. Navíc by opatření zvýšilo inflaci, podle společnosti Deloitte o zhruba 0,4 procentního bodu.

Opravdu rozpočtově neutrální je sazba kolem 12,8 procenta. Při takovém stanovení nižší sazby DPH by stát plus minus „zůstal na svém“.

Vedle státu by na daňové rošádě mohli vydělat také někteří obchodníci a prodejci. Při „kompenzačním“ snížení sazby DPH z patnácti na čtrnáct procent by jej totiž nepromítli zcela do odpovídajícího snížení cen pro koncové zákazníky, ale třeba jen zčásti nebo také vůbec. Zbytek by si nechali v kapse. Ale i kdyby promítli do koncové ceny celé snížení daně, při nížení DPH o pouhý procentní bod, z patnácti na čtrnáct procent, by si zákazník ani moc ničeho nevšiml. Patnáctiprocentní sazbou jsou nyní daněny potraviny, nealkoholické nápoje, veřejná doprava, dětské autosedačky nebo zdravotnické pomůcky.

Jinými slovy, výsledkem daňové rošády nejspíše bude zdražení léků či vody pro řadové občany a zvýšení zisků obchodních řetězců. A zvýšení daňového inkasa z hlediska státu. Tedy růst daňového zatížení lidí. Což nekoresponduje s předvolebními sliby vládních stran a vlastně ani s dosavadními prohlášeními například premiéra, že daně se zvyšovat nebudou.

Lepší alternativu – pokud už tedy vláda nevidí jiné východisko než zvyšování daní – představuje vrácení míry zdanění mezd zaměstnanců na úroveň před zrušením superhrubé mzdy či alespoň přiblížení k úrovni platné před tímto zrušením. Je to totiž alternativa, která je nejen relativně ohleduplnější z hlediska inflačních dopadů, ale také alternativa relativně ohleduplnější ryze sociálně.

Výnos z rošády s DPH bude nižší než inkaso než inkaso získané třeba jen zvýšením daně ze mzdy zaměstnanců z nynějších patnácti na 17,5 procenta, které by vyneslo přes 50 miliard korun. Pokud by se zdanění příjmu zaměstnanců zcela vrátilo na úroveň před takzvaným zrušením superhrubé mzdy, odpovídajícím zhruba 20 procentům, získají veřejné rozpočty více než 120 miliard korun ročně navíc. Vláda by k tomu v takovém případě mohla argumentovat, že zrušení superhrubé mzdy bylo stejně jenom dočasné. Vždyť v důvodové zprávě příslušné legislativy, kterou na sklonku roku 2020 protlačily hnutí ANO, SPD a nynější vládní ODS, se hovoří o dvouletém období snížené daně ze mzdy. To období tedy uplynulo s koncem loňského roku.

Návrat zdanění příjmu zaměstnanců na úroveň před takzvaným zrušením superhrubé mzdy doporučuje Česku i Mezinárodní měnový fond. V současném vysokoinflačním prostředí by takový krok měl tu výhodu, že by vytvořil citelný tlak na pokles inflace.

Jestliže by totiž miliony zaměstnanců měli kvůli vyšší dani z mezd méně peněz k utrácení, omezením svých výdajů by mocně inflaci tlumili. Naopak, zvýšení základní sazby DPH představuje, jak už je řečeno, proinflační činitel. Protože prodejci se budou snažit přenést co největší část daňového navýšení, ideálně navýšení celé, na své zákazníky, stejně jako dodavatelé na své odběratele. Plošně tak z tohoto důvodu dojde k navýšení cenové hladiny v ČR v době, kdy jak centrální banka, tak vláda v rámci své rozpočtové politiky by měly s inflací naopak bojovat. Centrální banka restriktivní měnovou politikou vysokých úrokových sazeb a vláda omezováním svých výdajů a krocením rozpočtového deficitu a veřejného dluhu.

Dodatečný výnos z navýšení daně z mezd může vláda použít na ponížení deficitu a umoření části dluhu, takže bude působit protiinflačně. Stáhne z ekonomiky peníze, protože je stáhne z kapes milionů zaměstnanců. Kdežto zvýšení základní sazby DPH také zvyšuje daňové inkaso veřejných rozpočtů, ovšem prostřednictvím nárazového navýšení cen, které sice samo o sobě představuje jen přechodný inflační šok, avšak ten může i přes svoji přechodnost navýšit inflační očekávání a tím zkomplikovat celkový boj s inflací. Nejeden řadový zákazník, řadový občan, řadový kupující či odběratel prostě zamění zvýšení cen daní zvýšením DPH s dalším, trvalejším inflačním tlakem.

K tomu všemu je zvýšení základní sazby DPH i o něco méně sociálně ohleduplné než zvýšení daně z mezd zaměstnanců. Zhruba dvanácti procent zaměstnanců se zrušení superhrubé mzdy, platné od roku 2021, vůbec nedotklo. Jedná se o osoby z nízkými příjmy, které žádnou daň příjmu proto ani neplatí, takže její snížení jim logicky nijak nepomůže. Pokud by se tedy daň z příjmu zaměstnanců zvýšila na úroveň před rokem 2021 či by se k ní přiblížila, tito lidé – často jde o ty sociálně vůbec nejzranitelnější – by takové zvýšení opět nijak nepocítili. Tak jako nepocítili snížení té daně.

Pokud ale dojde ke zvýšení základní sazby DPH a souvisejícímu zdražení, tak si toho i sociálně nejzranitelnější zaručeně všimnou. Protože i oni kupují zboží či služby zdaňované nejvyšší sazbou, které by jim tedy zdražily.

Vláda by měla především, jak slibovala, redukovat své výdaje. Teprve až možnosti zeštíhlení výdajové stránky vyčerpá, ať potenciálně upře pozornost k příjmové stránce rozpočtu. To je ideál. Když už se tedy rozhodla onu první část víceméně přeskočit, nechť zví, že sociálně citlivější, méně inflační a rozpočtově výnosnější než zvýšení DPH je tedy zvýšení daně z příjmu zaměstnanců na úroveň (či přiblížení k této úrovni), kde byla před rokem 2021.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Hlavní ekonom, Trinity Bank

Okomentovat na facebooku