Muži v mateřských a základních školách: Jiří Brůžek

Jiří Brůžek se k práci učitele na prvním stupni základní školy dostal více méně oklikou. Už jako malý kluk chtěl díky příkladům ve svých oblíbených učitelích a učitelkách v budoucnu učit například zeměpis nebo tělocvik. Škola mu šla takzvaně od ruky a přesto, že vzdělávacím systémem proplouval poměrně snadno a dobře, na studium na vysoké škole ale nakonec nepomýšlel. Toužil se vyučit kuchařem – číšníkem. Kromě toho, že mu tato volba kvůli možnému dodělání si maturity po vyučení přišla jako dobrá varianta, jeho vztah k jídlu, jak sám říká, byl po všech stránkách vždy velice pozitivní:)

Jiří si nakonec dodělal i maturitu, po které na něj čekal nástup na tehdy povinnou vojenskou službu. Na tu ale z přesvědčení nechtěl, proto hledal možné alternativy. Nakonec nastoupil na civilní službu do pražské mateřské školy U Sluncové, kde strávil téměř půlku svého dosavadního života. Práce ve společnosti nebo někdy i přímo s dětmi ho začala naplňovat i bavit. Maminka jeho tehdejší přítelkyně navíc učila na základní škole a částečně Jiřího motivovala, a také inspirovala k tomu, aby zkusil přijímací zkoušky na pedagogickou fakultu. A to nakonec i vyšlo a Jiří Brůžek se stal kantorem!

^{Jiří je členem divadelního spolku Baribal, se kterým jezdí společně s kolegy po školách a akcích pro děti.}

Kariéru učitele odstartoval na základní škole Gutova v Praze, kde učil dva roky na prvním stupni 4. a 5. ročník. V té době ale z učitelského platu nedokázal plně pokrýt výdaje na nově vznikající rodinu a na vše s tím související, rozhodl se tedy ze školství odejít a deset dalších let pracoval v soukromém sektoru na administrativní pozici. Učení mu ale chybělo stále víc…Jiří proto začal vést alespoň kroužek vaření pro děti 1. stupně v ZŠ Fryčovická, čímž se vrátil k oběma vystudovaným oborům zároveň. A čím dál poznával toto prostředí, tím silnější byla jeho touha vrátit se zpátky do školství. Když pak objevil inzerát hledající prvostupňového učitele právě na školu, kam doprovázel každé ráno syna, bylo rozhodnuto. Od pololetí roku 2016 tak začal učit na ZŠ Lyčkovo náměstí, kde kromě výuky vede v současnosti i kroužek ping-pongu.

^{Kromě učení vedl Jiří i kroužek vaření pro děti prvního stupně základní školy. Nyní prostřídal vaření kroužkem ping-pongu.}

Jiří Brůžek a jeho manželka Lenka jsou rodiči tří dětí (15, 13, 10). Mezi jeho záliby patří kutilství, doslova mu „voní“ dřevo, sám vyrobil dokonce vestavěné patro, zahradní domek, pergolu, nebo také zahradní stůl ze staré vyřazené školní lavice. Jak už uvedl, miluje dobré jídlo a pití, a tak i rád něco uvaří - i když, jak sám tvrdí, splnit apetit tří rozdílně velkých dětí jen jedním druhem jídla bývá poměrně obtížné. Jiří má rád také hudbu, hraje na kytaru, všechny druhy sportu, zejména kopanou, a je členem divadelního spolku Baribal, který jezdí po školách a akcích pro děti s autorskými představeními.

1. Co Vás na této práci baví a co je na ní nejnáročnější?

Nejvíc mě baví, že je práce učitele tvůrčí a pořád se vyvíjí a mění. Je to nikdy nekončící proces. Je úžasné, když jste u toho, jak děti něco objeví a mají z toho upřímně radost. Jak můžete být opakovaně přítomni jejich „aha efektu“ u mnohdy poměrně složitých věcí, na které jsou „malí“. Baví mě dělat jim při tom průvodce, často však také „zpochybňovače“, kterého musí svými argumenty přesvědčit. A právě proto, že nic není stejné (děti, situace, rozpoložení třídy), je mnohdy práce učitele opravdu náročná. Kdo tuto práci dělá opravdu s chutí, takzvaně „spálí“ mnoho hodin nad rámec běžné pracovní doby. Často si člověk nosí práci i „v hlavě“.
Pro mě osobně jsou nejnáročnější chvíle, kdy řeším vážnější konflikty mezi dětmi. Bere to hodně sil a času a výsledek nebývá vždy takový, jaký si představuji. Občas bývá náročnější i některý rodič, ale naštěstí to jsou spíš výjimky.

2. Čím to podle vás je, že v předškolním vzdělávání a na 1. stupni základních škol učí tak málo mužů?

Těch aspektů je podle mě víc. Těch aspektů je podle mě víc. Prvním z nich je určitě prestiž tohoto povolání, která dlouhé roky pokulhávala za jinými obory. To se ale v poslední době, myslím, lepší. Každý prošel základním vzděláním, a tak mnoho lidí z laické veřejnosti nabývá dojmu, že ví, jak by TO mělo být. Obvykle kopírují jen to, co sami zažili před X lety. Často je pak obtížnější prosazovat nějaké novinky, protože „to za nás vůbec nebylo“.

Dalším faktorem jsou finanční možnosti ohodnocení, které jsou v jiných vysokoškolských oborech obvykle na vyšší úrovni (někde až násobně), a tedy případné finanční zajištění rodiny je v těchto oborech snadnější. I tady ale došlo za těch 19 let od mé první učitelské mzdy k výraznému posunu a dnes už se dá s takovým příjmem slušně vyjít.

Dalším z aspektů bude také nižší míra citu, či nechuť řešit různé problémy malých dětí. Díky mateřství tomu bývají ženy asi více přivyklé. Většina mužů, které znám, chce přijít a pracovat na zadaném tématu, a ne řešit, že chce někdo pít, někdo na záchod, někoho bolí bříško, někdo pláče, někdo do někoho strčil atd. A k tomu patří i stovky dotazů denně… Za mě si proto učitelé a učitelky u mladších dětí zaslouží skutečně obrovskou poklonu a respekt.

U starších žáků je takových situací sice mnohem méně, jenže je nahradí puberta, která pro některé učitele není o nic snazší. Je to úplně jiná forma komunikace oproti 1. stupni, nejde ale říct, zda snazší či obtížnější. Na druhou stranu ale už odpadá takové to počáteční „vypiplávání“, protože děti jsou na vyšší úrovni dovedností a jsou samostatnější. Také obory už mají na vyšších vzdělávacích stupních profilaci, což asi většině mužů vyhovuje. Já osobně mám ale naopak rád tu značnou rozmanitost a pestrost a kreativitu, kterou musím u mladších dětí mnohdy značně projevovat.

3. Berou děti jinak učitele muže než učitelku ženu? Vnímáte nějaký rozdíl ve svém přístupu k dětem, než jaký mají Vaše kolegyně?

Myslím, že zejména v počátku, než se společně poznáme, to děti berou určitě jinak. Minimálně to kolikrát slyším z úst některých rodičů. Nebo i od kolegyň, které ve stejné třídě učí jiné hodiny. Často jsem při svých začátcích slýchával, jak mám jako muž u dětí „výhodu“, jak mě budou automaticky respektovat, protože jsem o dost vyšší a mám hlubší hlas... Nikdy jsem na tyto řeči moc nedal. Důležitá je podle mě především osobnost pedagoga či pedagožky a jeho upřímný vztah k dětem. Aspekt pohlaví učitele je v žebříčku faktorů ovlivňujících výuku, myslím, mnohem níž, než tomu někteří lidé přikládají váhu. Naopak mám i zkušenost, že některé žačky se začnou méně, a hlavně tišeji vyjadřovat právě ve chvíli, kdy se ve třídě vymění učitelka za učitele. Do konce prvního stupně jsou od mala zvyklé potkávat vesměs výhradně ženy, a najednou jsou v nové situaci, na kterou se nemohly nijak připravit. Naštěstí máme ve třídě asistentku, a tak jsme z hlediska genderu dobře vyvážení.

Rozdíl v přístupu k dětem a práci s nimi určitě vnímám. Jelikož stejnou školou prochází i mé tři vlastní děti, vidím, jak jsou třeba některé kolegyně na rozdíl od nás mužů někdy až příliš pečovatelské a ochranitelské.

4. Myslíte si, že by muži mezi učiteli malých dětí měli být zastoupeni častěji? A co by podle Vás pomohlo, aby ve školkách a na základních školách učil vyrovnanější počet žen a mužů?

Určitě ano. Jsou děti, které vyrůstají bez muže v rodině, a tak je dobré, když se s ním setkají alespoň touto formou. Pokud je jejich první komunikace s dospělým mužem až třeba na druhém stupni v období puberty, může to být do života některých jedinců handicap.

Na otázku, co by pomohlo ve větším zastoupení mužů ve školkách a na základních školách, hledají odborníci odpovědi posledních třicet let. Určitě by napomohlo jiné – lepší – vnímání této profese celou společností, což je běh na dlouhou trať. I když… Na podzim loňského roku jsem měl možnost na pár dní navštívit norské školy. Byť je norská společnost mnohem dál, ekonomicky na tom jsou rozhodně lépe, a i povolání učitele je určitě na vyšším stupínku než u nás, potýkají se s problémem značně nerovnoměrného zastoupení mužů a žen u výuky mladších dětí také. Tak asi tak...

A protože jsem strávil pracovně přes deset let v technickém odvětví plném mužů, vnímám, že mnoho mužů potřebuje jakýkoli „problém“ vyřešit co nejrychleji a bez zbytečného vysvětlování. A to při práci s malými dětmi příliš dobře nejde, to chce větší trpělivost.

Další překážkou bude i požadovaná prvostupňová všestrannost oproti druhostupňové specializaci. Pokud by vzdělávací systém nových pedagogů tolik nelpěl na tom, že má student fakulty zvládnout češtinu, matematiku, historii, zpěv, malbu a plavání najednou a na stejné úrovni, ale naopak umožnil užší zaměření, možná by to některé muže ke studiu a posléze práci s dětmi víc motivovalo. Učil by pak třeba jen polovinu předmětů, ve kterých by byl však opravdu dobrý jak vědomostně, tak i jako průvodce dětí. Možná by to na pedagogických fakultách přivítaly i některé studentky, které to mají mnohdy podobně, kdy se některých předmětů děsí, ale v jiných naopak vynikají. V podstatě to tak chceme přeci i po dětech, aby poznávaly a rozvíjely především své silné stránky.