Literatura nezanikne, jen se změní její recepce, tvrdí oceněný bohemista Jiří Poláček z Pedagogické fakulty MU

Jiří Poláček z Pedagogické fakulty MU obdržel loni v září prestižní Cenu Karla Čapka za rok 2020. Předání tohoto ocenění zdržela celosvětová pandemie koronaviru.

Nositeli uvedené ceny se stalo mnoho známých českých a slovenských herců a hereček, režisérů, spisovatelů či literárních vědců. Cena Karla Čapka se uděluje od roku 1990 v Trenčianských Teplicích. Právě v tomto lázeňském městě totiž působil jako lékař Antonín Čapek, otec slavných sourozenců.

O velikánovi české meziválečné literatury Poláček vyučuje ve svých seminářích a věnovat se mu hodlá i nadále. Stále existují věci z odkazu Karla Čapka, ale i jeho bratra Josefa, které mě zajímají a stojí za připomenutí. Takže s tím svým čapkováním ještě zdaleka nekončím, usmívá se Poláček.

Dílu Karla Čapka jste zasvětil poměrně významnou část své vědecké kariéry. Čím vás tolik oslovil?

Musím se přiznat, že když jsem studoval na brněnské filozofické fakultě, tak mě nejprve zaujal především Vladislav Vančura, tomu jsem věnoval též mnoho svých prací. Postupně se k němu přidali další autoři včetně bratří Čapků. O těch jsem začal psát poté, co jsem skončil studium, a v roce 1998 jsem vstoupil také do Společnosti bratří Čapků.

Karel Čapek byl výjimečný z mnoha důvodů. Byl neuvěřitelně mnohostranný. Když se podíváme na jeho dílo, tak tam můžeme nalézt na jedné straně práce až vědecké, ale nakonec se stal slavným novinářem: zprvu působil v Národních listech a poté ve slavných Lidových novinách. Ta jeho mnohostrannost se týká také žánrů nebo tematiky. A nakonec si myslím, že je mi blízký i lidsky, vztahem k přírodě, společenskou angažovaností, varováním před možným zneužitím techniky; zkrátka Čapek nikdy nebyl lhostejný k tomu, co se ve světě děje.

A zapomenout nesmíme ani na jeho bratra Josefa, vynikajícího malíře. Ten je po spisovatelské stránce sice trochu ve stínu svého sourozence, ale když se podíváme na přehled jeho knih a publicistických prací, je jich také pěkná řádka.

Čím si myslíte, že jste přesvědčil Společnost bratří Čapků, která vás navrhla na Cenu Karla Čapka?

Ceny Karla Čapka jsou v dnešní době dvě: jednu uděluje PEN klub, to je cena za přínos literatuře obecně. Cena, kterou jsem obdržel, se uděluje lidem, kteří se zasloužili o šíření odkazu Karla Čapka. Této osobnosti české literatury se věnuji už od konce sedmdesátých let, psal jsem nejprve menší příspěvky do novin a pak větší vědecké práce. Celkový počet těchto příspěvků se dneska pohybuje kolem stovky. Zpracoval jsem třeba celou novinářskou činnost Karla Čapka, takže tohle všechno přispělo k tomu, že jsem byl navržen na uvedenou cenu.

Vedl jste také čapkovské semináře na třech fakultách Masarykovy univerzity. Co jste se v nich snažil nebo snažíte studentům předat?

Na Pedagogické fakultě MU, kde přednáším meziválečnou literaturu, vytváříme společné intepretace Čapkových děl podle výběru studentů. Externě jsem učil rovněž na filozofické fakultě, tam jsem měl semestrální semináře zaměřené pouze na bratry Čapky. To pro mě byla opravdu lahůdka, protože jsem studenty nechal zpracovávat témata dle jejich libosti: někdo se chtěl zaměřit na novinářské práce, někdo na divadelní hry, někdo na prózu. To byly vskutku velice příjemné chvíle. Pak jsem působil také na fakultě sociálních studií, kde budoucí žurnalisté docházeli na seminář věnovaný pouze Karlu Čapkovi jako novináři. Tam jsme mohli jít do hloubky a zaměřit se na jeho sloupky, apokryfy, fejetony a další publicistické žánry.

S nástupem nových technologií se ve společnosti hovoří o tom, že studentstvo se o literaturu zajímá méně než před lety. Jaký je na to váš pohled?

Vnímám tu takový paradox. Na jedné straně můžeme hovořit o obrovské nadprodukci knih. Když se podíváme na některé rozhovory v médiích, lze z nich vyčíst, že v dnešní době se za spisovatele či spisovatelku považuje kdekdo. Typicky se jedná o celebrity, které sepisují své zážitky a vydávají knihy. To vnímám jako velký problém pro budoucí literární historii vyznat se v záplavě těch titulů.

Na druhé straně se v dnešní době opravdu méně čte. Mladší generace dnes vnímá literaturu spíše prostřednictvím jiných médií než tištěných. Už nečte papírové noviny nebo časopisy, které ve studovnách často dlouho zůstávají na svých místech. Osobně mě to samozřejmě rmoutí, ale už jsem ze starší generace a považuji to za přirozený vývoj. Literatura však nezanikne, jen se změní její recepce, například v podobě audioknih nebo e-knih. Ukazuje se totiž, že četba má pozitivní vliv na rozvoj osobnosti, představivosti, slovní zásoby i činností mozku. 

Existuje konkrétní dílo, které máte od Karla Čapka nejraději?

Mám jich rád vícero, ale v tom obrovském množství Čapkových děl mám některá oblíbená více a některá méně. Obecně se mi líbí jeho rané povídky, ať už to byly ty společné obou bratří Čapků jako Krakonošova zahrada nebo Povídky z jedné a druhé kapsy. Potom mám velice rád Čapkovy práce, které vzešly z novin. To byl také důvod, proč jsem se jistou část své kariérní dráhy věnoval novinám, nadto jsem pod Čapkovým vlivem sám psal sloupky či fejetony. 

Které Čapkovy myšlenky a činnosti bychom si jako společnost měli přenést do dnešní doby?

Těch myšlenek a aktivit je celá řada. Je to stálá starost o to, co se děje ve společnosti. Víme, že Karel Čapek se velice angažoval, a to nejenom ve své tvorbě, ale i osobně. Jako příklad můžeme zmínit aktivity spojené s jeho přátelstvím s T. G. Masarykem. Byl opravdu veřejně činnou osobností, zejména v době, když se v Evropě na obzoru objevila hrozba nacismu a fašismu, což je obecně známé.

Dnes víme, že stav světa je v mnoha směrech také problematický, místy až tragický, a to se nebavíme jen o válce na Ukrajině, ale také o klimatické změně. Pro někoho může být překvapivé, kolik místa Čapek věnoval v publicistických textech naší planetě a jak ho znepokojovalo ničení přírody, i v tom je velice aktuální. Vybízí nás, abychom se právě o tyto věci, které ohrožují naši společnost, zajímali více: v tom je pro nás stále velkým vzorem.