Rezignovala ČNB na boj s inflací? Odborný pohled je složitější, vždyť například její současná měnová politika Česko dlouhodobě spíše přiblíží euru než samo další zvedání úrokových sazeb

Rezignovala Česká národní banka na boj s inflací, jak v týdnu zaznělo v rámci prezidentské kampaně? Laikovi se to zdát může, odborný pohled je složitější. Vždyť jen za posledních šest měsíců vydala na boj s inflací ze svých devizových rezerv v přepočtu více než 700 miliard korun. To se tedy rozhodně nejeví jako rezignace.

ČNB pod novým vedením prostě přijala ten pohled, že inflace v Česku je z rozhodující míry dovážená. Proti takovému typu inflace obecně zabírá zvyšování úrokových sazeb mnohem omezeněji než proti inflaci „vyrobené doma“. Neexistuje žádné spolehlivé vyčíslení toho, na kolik je současná inflace v Česku dovezená a na kolik jsme si ji tu způsobili sami, resp. naši politici svým zejména pandemickým rozhazováním.

Část odborné ekonomické obce míní, jako většina bankovní rady ČNB, že inflace je převážně dovezená a že už by tedy další zvyšování úrokových sazeb nemělo moc jiných efektů než dodatečné přidušení domácí ekonomické aktivity. Druhá část odborné ekonomické obce míní, že úroky by se ještě zvedat měly, aby se tak více krotily tuzemské inflační tlaky a inflační očekávání.

Většina bankovní rady ČNB – tedy ti radní, kteří sazby zvedat za stávajících podmínek nechtějí – říká, že další růst úroků by měl význam teprve tehdy, když se výrazně navýší tempo růstu mezd nebo spotřebitelských výdajů. Což se podle hodnocení této většiny neděje.

To, že se ČNB zbavuje svých rezerv ve stovkách miliard korun, aby tak snížila ceny dováženého zboží, včetně plynu či ropy a ropných produktů typu pohonných hmot, se na první pohled může jevit jako záležitost, jež českou ekonomiku jednoznačně poškozuje. Ale opět: tak snadné to ale není. Snižování objemu devizových rezerv, které byly letos začátkem roku po přepočtu na velikost ekonomiky jedněmi z největších na světě, je do jisté míry žádoucí. Příliš objemné devizové rezervy totiž trvaleji oslabují příslušnou měnu, v tomto případě tedy korunu. To proto, že v případě ČNB byly z velké části nahromaděny za nově vytvářené stovky, ba tisíce miliard korun, zejména v době intervence ČNB za slabší korunu v letech 2013 až 2017. To, že nyní ČNB své devizy rozprodává, a stahuje tedy tehdy nově vytvořené koruny z ekonomiky, je tak vlastně návratem k normálu, k situaci před rokem 2013, a cestou k dlouhodobě výraznějšímu posilování koruny.

Vzhledem k tomu, že třeba odbory si jako podmínku pro souhlas s přijetím eura kladou to, aby koruna vykazovala citelně silnější kursovou úroveň vůči euru, lze rozprodej devizových rezerv vidět jako krok, který Česko v dlouhodobém pohledu přibližuje přijetí eura více než politika zvyšování úrokových sazeb. Příznivci přijetí eura v ČR by tak měli současné politice ČNB spíše tleskat.

Pohled na data Eurostatu nyní opravdu nenasvědčuje tomu, že si Česko z většiny inflaci „vyrobilo doma“. Vždyť ČR má až sedmou nejvyšší inflaci v EU. Vyšší ji má také třeba Nizozemsko. Znamená to tedy, že Nizozemsko rozhazovalo v pandemii ještě více než Česko?

Mnohem spíše platí, že inflace je opravdu převážně mezinárodním fenoménem, který si hlavně malé a otevřené ekonomiky, a energetičtí importéři, z velké části prostě opravdu dovážejí – a zdaleka nejen Nizozemsko nebo Česko. Čímž není řečeno, že třeba zvýšení základní sazby ČNB z nynějších sedmi na osm procent by bylo fatální chybou. Zároveň si ale od dalšího zvyšování úroku nelze slibovat mnoho. Jestliže k tomu navíc připočteme to, že se při nynějším postupu žádoucím způsobem snižují rezervy ČNB, což dlouhodobě zpevní korunu, a dokonce Česko přiblíží euru, nelze současné jednání ČNB odsoudit kategoricky jako rezignaci na boj s inflací. To je spíše populistický výrok, jehož pravým důvodem je arbitrárně najít a ukázat na „viníka“ inflace, která nyní tolik domácností trápí, a líbivě, i když odborně sporně, se vůči tomuto údajnému viníkovi vymezovat, svést na něj tudíž hněv veřejnosti a sama sebe tak ve výsledku vykreslit – byť falešně – jako povstalého bojovníka za zájmy veřejnosti, tedy voličů.

S tím souvisí i návrh kontrasignace. O něm lze odborně debatovat. Nicméně nejprve je třeba prokázat, že současné nastavení selhalo a že ČNB provádí jednoznačně špatnou měnovou politiku. To však, jak plyne z výše uvedeného, říci nelze. Takže požadavek kontrasignace vlastně v tuto chvíli nemá opodstatnění. Je proto tedy spíše jen politickým aktem. Je totiž zastřenou snahou ve své podstatě se vymezit hlavně vůči současnému prezidentovi, jenž přece bankovní radní – kteří údajně na boj s inflací rezignovali – sám a jediný jmenoval. Vlastně se tím říká, že za současnou rapidní inflaci a tedy výrazné reálné chudnutí obyvatelstva může bankovní rada a hlavně právě prezident, jenž ji jmenoval. A říká se tím i to, že nový prezident(ka) by toto nedopustil. Čímž pádem by tedy ani nenastala tak rapidní inflace a tak citelné chudnutí veřejnosti. Zkrátka, veřejnost si tak má podprahově ze sdělení vzít to, že zatímco s nynějším prezidentem se má špatně a chudne, s tím novým bude líp.    

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Okomentovat na facebooku