ECB na cestě hříchu

Robin Brooks, hlavní ekonom Institute of International Finance, systematicky sleduje, jak ECB používá své nestandardní měnověpolitické nástroje, a odhalil ošklivou pravdu: ECB roluje své dříve nakoupené portfolio dluhopisů nikoli tak, aby udržela původní zastoupení jednotlivých zemí (které aspoň zhruba odpovídalo velikosti jednotlivých ekonomik, jak bychom čekali od centrální banky eurozóny jako celku), nýbrž tak, že při nákupech upřednostňuje dluhopisy fiskálně nejproblémovějších zemí (IT, ES, FR), zatímco podíl těch nejvzornějších (DE, NL, FI) v portfoliu ECB klesá.

De facto – bez ohledu na oficiální rétoriku ECB – výsledkem je, že u těch druhých ECB provádí kvantitativní utahování, kdežto u těch prvních nadále kvantitativní uvolňování.



To se to panečku zvyšují základní úrokové sazby pro celou eurozónu, když táž centrální banka tlumí dopad tohoto zvyšování na nejzadluženější země souběžnou umělou poptávkou po jejich dluhopisech. ECB tak drží veřejné finance inkriminovaných zemí nad vodou (měnové financování, v základních aktech EU formálně zakázané), a nikomu už to ani nepřijde divné.

ECB si samozřejmě našla fíkový list: jde o „ochranu transmise měnové politiky“. Jinak řečeno, pokud trh upravuje úrokové sazby nebo výnosy u jednotlivých dlužníků podle pociťovaných kreditních a jiných rizik (jak bychom čekali od správného trhu), ECB to bere jako poškozování transmise měnové politiky a tlačí opačným směrem tak, aby sazby a výnosy byly tam, kde je ECB chce u daného dlužníka mít.

V této logice by úplně nejlepší ochranou transmise ovšem bylo, kdyby ECB bankám a finančním trhům ceny a výnosy prostě rovnou diktovala bez ohledu na to, co si myslí trh.

Michal Skořepa