Německo ustupuje, souhlasí s celounijním stropem na plyn. Podle průmyslníků i potravinářů je nejvyšší čas

Itálie, Španělsko a Polsko, klíčoví stoupenci zastropování cen plynu v EU, triumfují. Nakonec totiž „přetlačily“ klíčového odpůrce takého řešení, tedy Německo. Na bruselském jednání lídrů EU v noci na dnešek totiž nakonec došlo k shodě na dočasném řešení spočívajícím ve stanovení dynamického cenového pásma. To má zabraňovat největším cenovým výstřelkům v burzovní ceně plynu a de facto tak představuje strop. Kromě stropu by měl růst cen plynu omezit také další krok, na němž se lídři v Bruselu usnesli. Je jím společné, celounijní nakupování plynu

Otázka je, zda není pozdě. Průmyslové podniky napříč EU už nyní bijí na poplach. Přesto, že cena plynu klesá, je samozřejmě stále výrazně výše, než kde přetrvávala před válkou a před pandemií. Vždyť v porovnání s průměrem let 2018 a 2019 je plyn v EU o zhruba 620 procent dražší. Tento narůst destruuje poptávku po celé Evropě. Tato destrukce poptávky sice představuje jeden z tlaků na pokles cen plynu (od konce srpna klesla burzovní cena plynu v EU o více než 60 procent), jenže hrozba jejího dalšího umocnění už závažně zasahuje ekonomiku, třeba i potravinářství. Dobře to ilustruje „cukrová drahota“ v Česku posledních týdnů.

Ceny cukru se totiž v českých obchodech „utrhly ze řetězu“. Mezi zářím a říjnem letošního roku zdražil kilogram cukru krystal o průměrně celorepublikově o více než 60 procent. Ještě v září stál 21,40 Kč, v říjnu již 35,50. Jedná se o historicky zcela mimořádné zdražení cukru. Nebývalý je také rozdíl mezi současnou cenou v obchodech a zářijovou cenou výrobní. Cukrovary totiž ještě v září dodávaly kilogram krystalu za 13,20 Kč, jak plyne z dat ČSÚ. Nelze tedy vyloučit, že prodejci, například obchodní řetězce, využívají mimořádné situace k alespoň přechodnému navýšení si svých marží a zisků.

Nicméně výroba cukru z velké části zdražuje objektivně. Jeho produkce je totiž náročná právě na spotřebu plynu. A navíc, cukrovarnictví představuje jeden z mála potravinářských sektorů, kde si musí výrobci nakupovat emisní povolenky. I ty v poslední době citelně podražily, meziročně o necelých šestnáct procent. Roste také cena samotné cukrové řepy, neboť i zemědělcům se zvyšují náklady, opět zejména z důvodu růstu cen plynu. Jeho drahota totiž zdražuje třeba hnojiva.

Opravdový ostrý stres-test evropské energetiky je tudíž stále před námi. Bude jím příští rok a příští topná sezóna. Je zřejmě jen otázkou času, než Rusko nadobro zavře kohoutky – ať už pod jakoukoli záminku – ukrajinskému tranzitnímu plynovodu. Ten vede plyn na Slovensko, do Rakouska či do Itálie. Plyn pak bude z Ruska do Evropy proudit už jen černomořským potrubím Turk Stream. To však v rámci EU zajišťuje dodávky vlastně jen Maďarsku. Ve zbytku EU bude tedy příští rok platit, že je třeba se bez ruského plynu obejít zcela.

Zásobníky v EU se nebudou plnit tak snadno jako letos v prvním pololetí a částečně ještě i o prázdninách. Zároveň ještě podle všeho nebudou v dostatečné míry zbudovány kapacitu na přejímku a distribuci zkapalněného plynu. Země EU v čele s Německem nebo Nizozemskem sice uvolnily regulace týkající se budování terminálů pro zpracování zkapalněného plynu, které tak markantně zrychlilo, avšak zázraky se ani tak na počkání dít nebudou. Navíc, pokud letos udeří tuhá zima, kterou tak ráda straší ruská propaganda, plynová krize EU se může opět vyhrotit a na trh vrátit srpnovou paniku.     

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Okomentovat na facebooku