Velitelka AZ 141. zásobovacího praporu: Už i babička a děda byli vojáci, inspirovali mě

Pavla Šedivá pracuje ve školství od studií. Začínala jako učitelka na umělecké škole, v současné době učí děti na základní škole angličtinu, hudební výchovu i hru na flétnu, klávesy či saxofon. K dalším aktivitám před časem přibyla služba v aktivní záloze:

„Asi to byla především touha zažít něco nového a poznat jiný vzorec, než je ten běžný, civilní,“ vzpomíná na důvod, proč se rozhodla obléknout vojenský stejnokroj. Babička i děda byli vojáky z povolání, k armádě tak měla blízko odmala a připouští, že i to hrálo v její motivaci velkou roli. „Nějakou dobu jsem o tom přemýšlela, ale o záloze jsem toho moc nevěděla. Pak jsem si jednou sedla k počítači, načetla jsem si potřebné informace a přihlásila se,“ popisuje začátky.

O soukromí moc nemluví, a tak ani lidé z nejbližšího okolí o její zálibě často neví. „Kdo o mé službě ale ví moc dobře, jsou moji žáci z páté třídy,“ říká s úsměvem. Kluci ji prý považují za vzor a nejvíc je zajímá, jestli a jak střílí z kulometu. „Ono to vlastenectví je hodně důležité a třeba u dětí na základní škole je jejich povědomí o těchto záležitostech poměrně nízké. Hodně také záleží na jejich rodinném zázemí,“ zdůrazňuje.

Zatímco ve škole musí podle ní pedagogové den co den prokazovat svoji autoritu, v její četě je to prý úplně jiné. „Jednak to tady všichni děláme proto, že chceme, a to už samo o sobě je veliká motivace. A když k něčemu lidé přistupují zodpovědně, je pak práce s kolektivem daleko jednodušší. Tak je tomu i u nás,“ upozorňuje. Nejen v její jednotce, ale i při práci s dětmi podle ní platí, že slušné jednání vyřeší jakýkoliv konflikt: „Když máte dobrý kolektiv, dá se zvládnout všechno.“ A podobně to cítí také všichni její kolegové a podřízení z jednotky: „Naši velitelku bychom neměnili.“

]]>