Za inflaci mohou „autisté“. Návody, které píší centrálním bankéřům, jsou odtržené od politické a sociální reality

Česko má nejvyšší inflaci za skoro třicet let, poprvé od prosince 1993 přesahuje čtrnáct procent. A bude hůř. Blbě jsou na tom i jinde. Třeba v Estonsku je inflace takřka devatenáctiprocentní. Takže neobstojí tvrzení, že s eurem by byla inflace v ČR nutně nižší.

V Česku poměrně specificky došlo ke kombinaci přehřátí trhu práce a nemovitostního trhu. Dlouhodobě nejnižší míra nezaměstnanosti v EU vytváří tlak na růst mezd, který není v jiných zemích EU tak silný. Zároveň pomalá povolovací řízení už léta dusí stavebnictví, takže v rezidenční výstavbě zaostáváme třeba i za Polskem. To rovněž vede k tlaku na růst cen nemovitostí, který v celé EU prakticky nemá obdoby.

Citelně zdražují energie, ale také potraviny. Například vepřové zdražilo z března na duben o skoro 25 procent. Cukr z měsíce na měsíc přidal skoro osmnáct procent a mouka takřka 22 procent. V růstu cen potravin se zrcadlí růst cen energií, ale také dopady války na Ukrajině.  Meziročně nejvíce zdražuje bydlení. Elektřina o zhruba 30 procent, plyn o zhruba 44 procent. Tuhá paliva typu uhlí nebo dřeva o 24 procent. Teplo a teplá voda o skoro osmnáct procent. Dramatické je rovněž zdražení některých potravin, jako je mouka. Ta přidává více než 52 procent oproti loňskému dubnu, cukr více než 25 procent, mléko takřka třetinu.

Více: Indexy spotřebitelských cen podle klasifikace ECOICOP. 

Tato pádivá inflace už je tak razantní, že se citelně podepíše na životní úrovni nejen chudších vrstev obyvatelstva, ale také střední třídy. Pro Fialovu vládu představuje závažný problém, neboť frustrace a pocit zmaru obyvatelstva se v příštích měsících kriticky umocní. Za celý letošní rok je třeba počítat v průměru se zhruba 14procentní inflací. Česká národní banka bude nucena zvýšit svoji základní úrokovou sazbu letos až k úrovni sedmi procent.

Prapůvodním zdrojem nynější dramatické inflace, v Česku, v Estonsku a mnohde jinde, není ani válka, ani pandemie, ani rozhazovačné vlády. Jsou jím centrální banky, a hlavně chybné modely ekonomů, jimiž se centrální banky řídí. Potíž těch ekonomů je v tom, že si hrají na matematiky ve sféře společenské vědy. A zase jim to bouchlo.

Modely, to jsou jakési recepty či návody, které ekonomové píší centrálním bankéřům, aby ti měli vodítko, jak jednat v takové či makové situaci. Nezapomeňme, centrální bankéř ve své podstatě není bankéř, ale úředník. Ostatně třeba současná hlava americké centrální banky nebo Evropské centrální banky ani nemá ekonomické vzdělání – jsou to shodou okolností právníci.

Jenže mnozí ekonomové přistupují ke světu „autisticky“. Často to také autisté jsou, případně trpí jinou podobnou poruchou. Například Vernon Smith, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, má Aspergerův syndrom. V rámci svého „autistického“ vidění světa se ekonomové snaží napasovat matematické modely na lidskou společnost. Chápou ekonomii, jako by byla vědou exaktní, a nikoli vědou společenskou. Ekonomové, kteří upozorňují, že může jít o fatální omyl, a kteří upřednostňují humanitní pojetí ekonomie, jsou „autisty“ leckdy označováni za nevzdělance, ba šarlatány. Prostě proto, že jejich modely nejsou dost matematické. „Autisté“ to berou tak, že ti ostatní ekonomové matematiku neumí, pročež se ji snaží obejít. Jenže ti ekonomové matematiku nepoužívají, protože si uvědomují její limity při rozboru obyčejné člověčiny. Uvědomují si, že lidská společnost není neživý svět, jaký studuje mechanika, jaderná fyzika, astronomie nebo geologie. „Autistům“ tyto limitace unikají a své kolegy v nepochopení častují třeba coby „kecálisty“.

V posledních více než deseti letech centrální bankéři zase jednou naslouchali „autistickým“ ekonomům více, než by bylo zdrávo. A výsledek sledujeme v přímém přenosu. Po roce 2008 centrální bankéři umělým stlačováním úroků – jehož dosáhli znehodnocováním měn – vlastně politiky vybízeli k rozhazování a zadlužování. Jakoby říkali: máte to levné, tak si půjčujte, tak se zadlužujete! A teď se tváří, že se tím nemají nic společného. Ovšem nechat dítě v cukrárně, vybídnout jej, ať si pochutná, a pak mu nadávat, že se přejedlo a je mu zle, představuje vrchol pokrytectví.

Nechápejme to zle. Modely, jež „autističtí“ ekonomové píší centrálním bankéřům, nejsou špatné samy o sobě. Naopak, jsou z matematického hlediska elegantní, při pohledu na ně zaplesá srdce nejednoho jaderného fyzika. Jenže staví na mylném předpokladu. Zůstaneme-li u příměru s dítětem ponechaným v cukrárně, ty modely předpokládají, že když má dítko právě dost, když snědlo právě tak akorát bonbonků a dortíků, samo ji spořádaně opustí. Realističtější by bylo ovšem předpokládat, že jej budou muset odnášet, až se mu udělá šoufl. Jenže pak by jej do té cukrárny v prvé řade nikdo ani nepustil. Alkoholikovi je také lépe návštěvu hospody rovnou zakázat, než se spoléhat na to, že si dá „jedno, dvě“ a v deset spořádaně odkráčí na kutě.

„Autistický“ ekonom vidí svět, jako by byl složený za samých dalších autistických ekonomů. Jako by každý vždy přesně věděl, kdy má dost a nepodléhal pokušení. Ten pohled pak přejímají, často bez znalosti předpokladů a osobnostních rysů tvůrce, centrální bankéři. Rozjíždějí pak třeba i obrovské programy tištění bilionů dolarů či eur, aniž si uvědomují, jak těžké je je ukončit v pravý čas. Protože tak jako pro dítě je zpravidla těžké odejít z cukrárny a pro alkoholika opustit hospodu, je pro centrální bankéře těžkou vypnout program podpory ekonomiky spočívající v tištění bilionů peněz. A politici jsou za takové programy také samozřejmě rádi. Vždyť tištění peněz jde ruku v ruce se nízkými úroky a ty zase se snadným zadlužováním, a tedy snadným nákupem voličských hlasů. A nakonec také s inflací, jak právě vidíme.       

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Národní ekonomická rada vlády (NERV)