Lipavský: Proč Evropa nesmí opustit Ukrajinu?

Datum 24. 2. 2022 značí nejen začátek nové ruské invaze na Ukrajinu, ale i začátek nové historické éry. V našem sousedství vidíme rozsah hrůz, o nichž jsme netušili, že je můžeme ještě někdy v Evropě zažívat. Jejich hybatelem je Rusko, které nechce jen upřít Ukrajině právo na svobodnou existenci, ale touží zároveň obnovit imperiální sféry svého vlivu na úkor mezinárodního práva a bezpečnostního uspořádání, které se o něj opírá.

V ruském ohrožení jsme se tak ocitli všichni, a to nejen státy, které Rusko považuje za své nepřátele. Život v míru, dodržování občanských a lidských práv, svoboda a demokracie přestaly být v důsledku ruské agrese samozřejmostí. To je třeba si uvědomit! Ruská válka je válkou proti principům, které tvoří jádro našeho společenství. Stateční Ukrajinci proto nebrání jen svou vlast, ale i vlasti a hodnoty nás všech. To je důvodem, proč jim musíme poskytnout veškerou naši pomoc. Od přijímání uprchlíků (kterých je nyní jen v Česku 300 tisíc), přes humanitární pomoc až po dodávky zbraní, včetně těch těžkých. Česko bylo jedním z prvních států, který všechny tyto formy pomoci začal poskytovat, a patří k těm, které prosazují co nejtvrdší sankce vůči Rusku. Nejsme vedeni rusofobií, není naším cílem situaci eskalovat. Cílem je účinně se postavit bezohlednému zlu, které nás ohrožuje. Třeba to jednoho dne ocení i samotní Rusové.

K zásadnímu postoji nás zavazuje i historická zkušenost. Stále máme v živé paměti vpád sovětských vojsk do Československa. I tehdy Kreml tvrdil, že přichází pomoci občanům naší země, i když ve skutečnosti chtěl jen utnout jejich touhu po svobodě. Následovalo dvacet let totalitní agónie, ze které jsme se vymanili až v roce 1989. Proto se umíme vcítit do přirozené snahy Ukrajinců žít si podle svých představ, a ne podle přání totalitní mocnosti. Zároveň vidíme, že Ukrajinci touží po stejných hodnotách, o kterých Češi a Slováci snili v roce 1968, a které mohli naplňovat až díky Sametové revoluci a následně i našemu členství v NATO a EU.

Druhá určující zkušenost je Mnichov 1938. V Češích zanechal hluboký pocit křivdy, že jsme byli tváří v tvář nepřijatelným požadavkům hitlerovského Německa zrazeni v zájmu efemérního míru západními spojenci. Je možné, že západní politici skutečně věřili, že obětováním malého demokratického státu uspokojí choutky diktátora a zachrání tak mír v Evropě. To je však neomlouvá. Byl to tragický omyl, který jen posílil Hitlerův dojem, že si může dovolit cokoliv. Výsledkem byla světová válka. Tato historická lekce napovídá, že agresorovi se neustupuje a appeasement mír nepřináší. Zároveň víme, co takový omyl může způsobit. Země, které se cítí opuštěné, mohou hledat oporu jinde. Československá společnost se i díky mnichovskému traumatu rozhodla obrátit na Východ. To nás uvrhlo na čtyři desetiletí do náručí komunistické diktatury. I proto se domníváme, že Ukrajinci musí nejen cítit, že v těžké chvíli stojíme na jejich straně, ale musí mít i intenzivní pocit, že jsou v Evropě vítáni. Udělení statusu kandidátské země pro vstup do EU může tento pocit posílit. Naše česká zkušenost každopádně velí, že musíme učinit vše, abychom Ukrajince v těžkých chvílích neztratili.

Pokud jde o Německo, které je naším strategickým partnerem, je nám jasné, že jeho pohled na Rusko a východní Evropu je formován jinými zásadními událostmi. Ve 30. a 40. letech 20. století hrálo Německo bohužel v dějinách Evropy neblahou roli, podobně jako ji Rusko hraje dnes. Pro nás, ale i ostatní země, je ovšem inspirací, jakým způsobem se Němci dokázali vyrovnat se svým historickým selháním a také zpracovat křivdy, které jim byly způsobeny. Německo ušlo od konce války neuvěřitelnou cestu. Stalo se silnou demokracií, hospodářskou mocností a motorem evropské mírové spolupráce. Také prokázalo, že je schopno nejen korigovat svá zažitá schémata myšlení, ale i přijímat odvážná rozhodnutí a být tahounem změn na evropské úrovni. Obrovský skok Němci dokázali učinit i tváří v tvář ruské agresi. S převzetím silnějšího leadershipu ale zatím váhají. Je přirozené, že „Zeitenwenden“, s sebou přinášejí pochybnosti a obavy. Známe to z vlastní minulosti. Chování Ruska je ale pro nás všechny zásadním ohrožením. Obrana všeho, čemu společně věříme, vyžaduje mimořádná rozhodnutí. Ta se dělají snáze ve spolupráci se spolehlivými partnery, kteří umějí podpořit a povzbudit. Češi jsou připraveni být pro Němce právě takovým partnerem. A zároveň spoléhají na Německo, že se v této zásadní chvíli opět stane motorem Evropy.