Snížení DPH a deset ekonomů s deseti různými odpověďmi

Včera spolu v televizi diskutovali zástupci dvou politických stran a řeč přišla i na snižování daní (DPH) a jeho vliv na ekonomiku. Podle jednoho názoru by takový krok ještě přidal k vysoké inflaci, podle druhého by měl za výsledek pravý opak. Politici nemusí být ekonomickými experty, ale i o ekonomech se říká takový vtip, že pokud se deseti z nich zeptáte na jednu věc, dostanete deset různých odpovědí. Tak tomu může dost dobře být a přitom ne kvůli tomu, že by své profesi nerozuměli – používali „špatné“ teorie a modely. Stačí totiž jen, aby pracovali s trochu jiným předpokladem, a výsledek se může na míle lišit. A tak tomu je i s oněmi daněmi.

Pracovat můžeme s tím, že snížení daní ze spotřeby nechá více peněz v peněženkách spotřebitele a ten je následně utratí za zboží a služby, na které by jinak kvůli vyššímu zdanění neměl. Co se pak stane? To záleží – pokud ekonomika neoperuje s plným využitím kapacit, může vyšší spotřeba zvýšit ekonomickou aktivitu a snížit nezaměstnanost. Pokud je ekonomika nad svým potenciálem, vyšší spotřeba se spíše promítne do růstu cen. Což může být úvahová linka, kterou použil jeden z výše zmíněných diskutujících. Jenže...

Pokud dojde ke snížení daní, má to bezesporu dopad na vládní rozpočet. Můžeme tak uvažovat o tom, že vláda sníží své výdaje přesně tak, aby eliminovala propad daňových příjmů a nevytvářela/neprohlubovala rozpočtové deficity. Čistý efekt na agregátní poptávku pak může být nulový – vyšší spotřeba domácností proti nižším vládním výdajům. A navíc zdaleka neplatí, že snížení daní automaticky zvýší spotřebu domácností – ty mohou namísto ní zvýšit své úspory (či přesněji řečeno držbu hotovosti), nebo třeby více investovat do akcií. Pestrost reakcí domácností na podobný nečekaný „příjem“ ukazuje mimochodem jasně vývoj posledních let v USA vyvolaný vládní finanční podporou.

Vedle dopadu na poptávku tu pak máme samozřejmě efekty nabídkové. Snížení daní můžeme považovat za pozitivní nabídkový šok, ale ani u něj není úplně jasné, jak a v jaké výši by se vyvrbil. Například v jednom extrému by firemní sektor snížil ceny v plném rozsahu odpovídajícímu poklesu daňových sazeb (zřejmě podobný scénář, který měl na mysli druhý v úvodu zmíněný diskutující a opak toho, co se dělo před prá lety v Japonsku). V extrému druhém by firmy nic takového neudělaly a poles daňových sazeb by se plně projevil růstem ziskových marží ve výrobních vertikálách. Což by mimo jiné bylo funkcí intenzity konkurence v daném odvětví a možná i aktivity regulátorů a antimonopolního úřadu. A pak můžeme zase hovořit o tom, jak by byly použity tyto zisky – výplata a následně spotřeba akcionářů, investice...

Výsledky úvahy o tom, jak by se projevilo snížení sazeb DPH, se tak mohou výrazně lišit v závislosti na tom, zda bereme do úvahy jen nabídku, či poptávku v celé ekonomice. A i když zvážíme obě strany (jak by tomu mělo být), i tak dost záleží na přijatých předpokladech chování ekonomických subjektů a opět můžeme dostat výrazně odlišné výsledky (s tím, že výše uvedený nástin není ani zdaleka vyčerpávající). Dostaneme se tak do fáze, kdy nutně vážíme, co je pravděpodobnější, co méně a co je finance fiction. Což ovšem může každý vidět jinak. Někdy mohou pomoci studie a zkoumání historie, někdy moc světla do věci nevnesou. Někdo podobné věci řeší bezvýhradným přilnutím k nějaké ekonomické doktríně.

To vše není pobídkou k eko-skepsi, či dokonce cynismu. Jen bychom si měli být vědomi toho, jaké limity ekonomie má (ale také toho, co může nabídnout). Je to podobné jako třeba s kritikou HDP, která neustále omílá, co všechno toto měřítko opomíjí a zanedbává. Je to ale jako kritizovat traktor za to, že nejede třista z místa.