cnb.cz (ČNB)
Makroekonomika  |  22.04.2022 11:59:20

Guvernér – Inflace se vrátí k nízkým hodnotám v příštím roce

 

Jiří Rusnok, guvernér ČNB (Lidové noviny 22. 4. 2022 strana 1)

Rozhovor guvernéra Jiřího Rusnoka o inflaci a jeho končícím mandátu v čele ČNB pro Lidové noviny.

Obyvatelé Česka zchudnou. Může za to inflace, která by se podle guvernéra ČNB Jiřího Rusnoka v květnu či červnu mohla dotknout svého stropu kolem 13 či 14 procent.

Guvernér vyjmenovává pět důvodů, proč u nás ceny rostou více než jinde: přepálený trh nemovitostí, zrušení superhrubé mzdy, nejnižší nezaměstnanost v Evropě a tomu odpovídající tlak na mzdy, jiná metodika měření inflace a vyúčtovávání záloh za odběr energií jednou za rok.

* Lidé se vzrušením sledují vývoj inflace. A mnoho z nich pokládá otázku: co dělá ČNB?

Myslím, že děláme dost, a možná víc než mnozí jiní. Inflace je globální fenomén, vidíme jej až na drobné výjimky prakticky všude. A je to fenomén, jenž nezpůsobuje a nemůže jej zdolat jedna jediná instituce, byť z tohoto pohledu důležitá. Je to výsledek ekonomického vývoje v minulosti, nastavení hospodářských politik. V našem případě spojených s vývojem energetické politiky, ale i trhu bydlení či práce. A je to též výsledek momentálních událostí, na něž nemáme žádný nebo téměř žádný vliv.

* Jaké události máte konkrétně na mysli?

Jestliže vypukne válka nebo dojde k něčemu nepředvídanému, například epidemii, to jsou věci, které výrazně ovlivňují náš ekonomický život včetně inflace. A když se v poměrně krátkém časovém období naskládá takových vlivů více na sebe, zažíváme to, co zažíváme teď. Tedy mimořádné vzedmutí inflační vlny, které prochází českou ekonomikou, ale i celou Evropou v různé míře, avšak víceméně podobně. Jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a součástí toho jsme my všichni. A je samozřejmě logické, že lidé chtějí rychlé odpovědi a rychlá rozhodnutí. A ukázat na ČNB je snadné. My se samozřejmě nezříkáme naší zodpovědnosti, o tom není pochyb. To je tak všechno, co k tomu mohu říci. Žádné geniální jednoduché uklidňující vysvětlení neexistuje.

* Řekl jste, že příčiny vysoké inflace začaly vznikat už v klidných dobách před rusko-ukrajinskou válkou a před covidem. Jaké příčiny máte na mysli?

Dnes to vypadá, jako by ceny energií rostly kvůli tomu, že Putin zavřel kohouty. Ale tak to není. Měli jsme tu, bohužel, extrémní růst cen energií už před válkou. A to je podle mne výsledek neuvážené, nedomyšlené evropské politiky, jejíž jsme součástí. V Evropě jsme se rozhodli pro rychlou dekarbonizaci, rychlý odchod od fosilních paliv, řekl bych ve stylu ať to stojí, co to stojí. Vytvořili jsme mechanismy, které k tomu mají výrobce a spotřebitele nutit, třeba emisní povolenky. Ty samozřejmě dramaticky zdražují energii vyrobenou z emisních paliv. Investoři či provozovatelé energetických zařízení i vlády následně ve svých politikách říkají: budeme rychle odpojovat uhelné elektrárny. K tomu přicházejí další politická rozhodnutí, jako odpojení jaderných elektráren. Tím rychle snižujeme nabídku elektrické energie. A jestliže nemáme alternativu, která by ji dostatečně rychle a ve stejném objemu a dostupnosti nahradila, což evidentně nemáme, vede to k růstu cen energií. A to není všechno.

* Co dalšího?

Žijeme v zemi, která má 10,5 milionu obyvatel, teď s našimi chráněnci z Ukrajiny ještě víc, a která má řádově dva tři, možná více milionů bytů. Což je dostačující bytový fond, ale je třeba jej obnovovat. Snadno si spočítáte, že při standardní amortizaci potřebujete každoročně postavit nějakých 30 či 50 tisíc nových bytů. Ale my jich stavíme ročně plus minus 20 tisíc. A jestliže se tady roky z nějakého důvodu – přestože poptávka je víc než dostatečná – staví jen 20 tisíc, komodita zvaná byt logicky zdražuje. Protože jí je nedostatek. Když jsou dobré časy, jako byly v letech 2015 až 2019, lidé bohatnou, jejich reálné příjmy rychle rostou, tlak na trhu bydlení roste. Lidé chtějí lepší kvalitu, větší byt a tak dále. A to tu nerovnováhu ještě prohlubuje. Trh to samozřejmě řeší růstem cen. Dalším důvodem je nárůst mezd, který je vyšší než růst produktivity práce. A k tomu se přidaly potíže způsobené covidem, které byly nečekané a evidentně narušily hladké toky zboží a služeb po celém světě a vedly ke vzniku úzkých míst v ekonomikách a zdražování komodit a komponentů, které se v těch úzkých místech ocitly. A to vše se skládá na tu dnešní velikou a dosud nezvyklou inflaci nad deseti procenty. Ještě před válkou jsme to viděli tak, že letošní rok proběhne s průměrnou inflací osm až deset procent. Ale teď je jasné, že to bude o tři čtyři procentní body více. To je ta válečná, dodatečná dávka inflace.

* Riskantnost nové energetické politiky z ekonomického hlediska tedy byla viditelná. Apelovali jste jako někdo, do jehož kompetencí vývoj cen spadá, nějak na vládu, aby s tím něco udělala?

Občas jsme se vyjadřovali k tomu, že tuto politiku – někteří z nás více, někteří méně – shledáváme riskantní. Nicméně je to oficiální doktrína Evropy a my se k tomu jako stát hlásíme. Vláda se asi nemohla postavit zásadně proti. A zasahování do energetické politiky není rolí centrální banky.

* Proč máme v Česku inflaci o několik procentních bodů vyšší než jinde?

Důvodů je několik, já uvedu pět, které považuji za nejdůležitější. První, a ne úplně zanedbatelný důvod, je otázka metodiky měření. My inflaci měříme mnohem poctivěji, protože do ní zahrnujeme také náklady vlastnického bydlení. V Česku je vlastnické bydlení naprosto dominantní, tak je to podle nás nutné. Eurozóna se rozhodla to začít dělat také a už asi rok a půl probíhají přípravné práce. Rozdíl v důsledku zahrnutí vlastnického bydlení dělá v míře inflace jeden až jeden a půl procentního bodu. Velmi dobře je to vidět na srovnání se Slovenskem, které má inflaci vždy o procentní bod až dva menší než my. Dále máme dlouhodobě nejnižší nezaměstnanost v Evropě. Máme dokonce více volných pracovních míst než uchazečů o práci. Země s napjatým trhem práce mají obvykle větší sklon k rychlejšímu růstu cen. V minulých letech nám rostly mzdy rychleji než produktivita, ať už v nominálním, nebo reálném vyjádření. V jiných evropských zemích, které mají nyní nižší inflaci než my, mzdy reálně téměř nerostou. Buď jsou kolem nuly, nebo rostou o půl procenta. Takže naši inflaci táhne nahoru mzdový tlak, který ostatní země nemají. Do ruskoukrajinské války to způsobovalo přibližně polovinu růstu hladiny spotřebitelských cen.

* A zbylé tři hlavní důvody?

Důvodem nižšího růstu inflace za našimi hranicemi může být i způsob vyúčtování energií. V některých zemích energetické společnosti ceny plynu a elektřiny převádějí do cen pro zákazníky okamžitě, takže odběratele zvýšení cen na světových trzích začalo zasahovat už dříve a postupně. Zatímco nám se objevuje až nyní, se zpožděním, kumulovaně a výrazně. K tomu některé země přijaly daňová opatření ke snížení spotřebitelských cen, jako třeba Polsko. Dále naši inflaci zvyšuje trh nemovitostí, který je u nás přepálený jako málokde jinde. V jiných zemích, třeba v jižní Evropě, ceny nemovitostí stagnují nebo rostou velmi, velmi mírně. A ještě musím přidat jednu věc. Tak prudké zhoršení bilance veřejných rozpočtů, jako jsme zažili my v letech 20202021 a které stále doznívá, najdeme opět málokde na světě. Jde o to, co jsme v těchto letech provedli s rozpočtovou politikou, není to žádné dědictví minulosti. Prakticky neznám zemi v Evropě, která by v době covidu udělala tak výrazné snížení daně z příjmů v důsledku zrušení takzvané superhrubé mzdy. Notabene ve struktuře, která pomáhá zejména bohatým. Sto miliard nových příjmů, nové poptávky v ekonomice ze dne na den, to se v inflaci prostě musí projevit.

* V souvislosti s vývojem veřejných rozpočtů se objevuje i kritika plošné podpory podnikatelské sféře.

To nekritizuji. Co ale rozhodně nebylo nutné, je těch 100 miliard vyšších příjmů pro obyvatelstvo z titulu nižší daně z příjmu.

* Když mělo zrušení superhrubé mzdy takový vliv na inflaci, vedli jste o tom předem nějakou diskusi s vládou?

Tohle bylo čisté politikum, v rámci vzepětí předvolebního populismu žádné podobné konzultace neprobíhají.

* Kde vidíte inflaci v létě a na konci roku?

Ve druhém čtvrtletí inflace ještě poroste, bohužel, a kulminovat bude někdy v květnu či červnu, kdy by mohly měsíční hodnoty dosáhnout třeba 13 či 14 procent. A pak asi cenový růst začne pomaličku klesat, ale nebude to kvůli současné situaci tak rychlé, jak jsme doufali. Pokud jde o letošní celoroční inflaci, ta bude v průměru určitě někde nad 12 procenty. Ale v příštím roce by už inflace měla výrazně klesat. Jestliže se ovšem opět neobjeví nějaká neočekávaná černá labuť. Všechno je to střílení od boku, žijeme v obrovských nejistotách. Ale když se nestane nic mimořádného, měla by se vracet k průměru mezi třemi čtyřmi procenty už v příštím roce. A někdy kolem poloviny příštího roku a dál by už měla být velmi blízko těm dvěma procentům našeho inflačního cíle.

* Řekl jste, že inflace nás zdaní. Zchudneme v pravém slova smyslu? Nebo se jen naše životní úroveň o něco sníží, takže si toho mnoho lidí ani moc nevšimne?

Zchudneme. Letošní reálné mzdy, ale i reálné příjmy většiny obyvatel viditelně klesnou. Zda to bude o pět, sedm, osm procent, to záleží na inflačních číslech a na vývoji příjmů každého jednotlivce. Čili to bude pro každou skupinu obyvatel individuální.

* Zhorší se životní úroveň v Česku natolik výrazně, že to bude chtít rozsáhlejší podporu ze strany vlády?

Podporu ze strany vlády vyžaduje jistá část obyvatelstva vždy. Proto máme sociální systém a sociální transfery. V současné situaci skupina lidí, kteří budou oprávněni čerpat podporu, bude větší, to je jasné. A asi citelně větší. Na tyto věci nejsem expert a nedokážu je kvantifikovat. Ale při těch neskutečných cenách energií je zjevné, že tlak na energetickou chudobu bude mimořádný. Významnou část obyvatelstva zasáhnou vyšší výdaje za energie natolik, že budou nuceni snížit své jiné životně důležité výdaje.

* Přeřadí Česko jeho specifika, jako vyšší růst energií či bydlení a vyšší inflace než jinde, do horší ligy mezi evropskými zeměmi, než jsme doposud?

To si nemyslím. Zchudne celá Evropa. Je ale otázka, co měříme. Bohaté země jako Německo či Rakousko a další západoevropské státy mají daleko vyšší kapacitu z hlediska svých fiskálních možností. Takže se může stát, že u nich kompenzace reálného poklesu životní úrovně některých skupin obyvatelstva budou větší než u nás. Pokud jde o ekonomický růst vyjádřený HDP, dopady na nás asi budou o něco větší než na některé jiné země. Jsme intenzivněji zapojeni do ekonomických vztahů, jež byly či jsou poškozovány. Máme silnou vazbu na německou ekonomiku, která přerušením obchodu s Ruskem a Ukrajinou trpí víc než třeba Španělsko.

* Váš předchůdce ve funkci Miroslav Singer v rozhovoru pro server Newstream řekl, že nám už několik let nepomáhá naše návaznost na německou ekonomiku, protože ta udělala v poslední době celou řadu mimořádně špatných rozhodnutí a důsledky pocítíme i my. Co tomu říkáte?

Sousedy si nevybíráte a nám se v minulých dvaceti letech díky vazbě na prosperující německou ekonomiku vedlo velmi dobře. Samozřejmě také přicházejí horší časy a ty teď zažíváme. Ale to podle mne není důvod k přehodnocení naší vazby na Německo a ani to nelze. Máme strukturu ekonomiky, která je logicky navázána na největší ekonomickou sílu v našem okolí, což je Německo. A Německo svou sílu neztratí, přestože teď bude zažívat horší období kvůli své velmi nepovedené energetické koncepci a výrazné obchodní orientaci na Rusko, Čínu a mimoevropské země. Jen dodám, že té obchodní orientaci se Němci těžko mohli ubránit, protože jejich výrobní kapacita, zejména průmyslová, je tak obrovská, že samotný evropský trh ji neutáhne.

* Je všechno, co nás teď kvůli těm horším časům čeká a co bude třeba podpořit či přímo zachránit výdaji státního rozpočtu, při současné rozpočtové politice ufinancovatelné bez zvýšení daní?

To je zásadní otázka. Já myslím, že ne. A že to není jen tím, co se děje momentálně. Jen kumulací problémů, které se objevily před válkou a teď byly válkou posíleny. Podle mne dlouhodobý strukturální problém českých veřejných financí je, že úroveň veřejných služeb a transferů, tedy dávek včetně důchodů, zdravotnictví, školství, bezpečnosti a všeho toho, co chceme, aby stát zajišťoval na příslušné úrovni, není ufinancovatelná s existující úrovní daní. O tom jsem dlouhodobě přesvědčen. Je to ale můj osobní názor, názor ekonoma Jiřího Rusnoka, není to žádná oficiální pozice České národní banky, my do fiskální politiky nezasahujeme ani ji nehodnotíme. Ale když se mě takto ptáte a já už jsem skoro emeritní guvernér ČNB, tak si můžu dovolit to říci.

* Jak by se měla změnit úroveň daní?

Naše souhrnná daňová kvóta, tedy podíl daní a odvodů na sociální pojištění na HDP, zaostává o několik procentních bodů za výdajovou kvótou, tedy za podílem výdajů státního rozpočtu na HDP. To jsou pak ty deficity, které vidíme. A ty se neztratí jen tak. Musel by nastat nějaký šílený ekonomický boom, jenž by to zchladil, ale na ten to nevypadá. A stejně – vzhledem k našim dlouhodobým charakteristikám, zejména demografickým – by to zchlazení asi netrvalo dlouho. Takže je to otázka zvýšení souhrnné daňové kvóty o několik procentních bodů, to je jasné.

* Které daně by se měly zvýšit?

To už je pak politické rozhodnutí. Jak zvýšení dopadne na jednotlivé sociální skupiny, na koho více, na koho méně, a jak to v rámci společnosti rozložit. Co chceme preferovat nebo naopak potlačovat z hlediska vývoje ekonomiky, ale i chování domácností a podniků. Jsou tu jasné dlouhodobé evergreeny, jako daně z majetku, které jsou u nás dlouhodobě prakticky nulové. Typicky daň z nemovitostí. Její zvýšení, i kdyby bylo výrazné, by sice státní rozpočet nespasilo, ale chybou by jistě nebylo. A v dalším kroku vám nezbude nic jiného než trošku zvyšovat všechny daně. Takhle to obvykle dopadá. Protože se ukáže, že pro politickou průchodnost takového řešení potřebujete daňovou zátěž rozložit ve společnosti rovnoměrně. O kolik má co jít nahoru, to už je otázka ladění, které je úzce spojeno s politikou. Teď se ale bavíme jen o východiscích a souvislostech.

* V červenci vám končí druhý mandát guvernéra ČNB, třetí už ze zákona mít nemůžete. Co dál?

Rozhodně nebudu kandidovat do žádných veřejných funkcí. To říkám stále dokola.

* Proč?

Člověk musí rozumně hodnotit své možnosti. A já nejsem člověk, který by uměl bojovat o popularitu či zájem veřejnosti. Mě tohle neláká. Nejsem primárně politik tělem i duší, to není mé nastavení. Prostě skončím, a až skončí také moje, jak se říká, ochlazovací období, tak mi snad ještě budou někde ochotni nabídnout nějakou práci, kde bych vydržel do důchodu. A pak se uvidí. Není mi už dvacet a člověk by měl vědět, kdy má odejít. Jak říkal Karel Čapek, jedno z největších umění je umění odejít.

* Když se podíváte zpátky a ohlédnete se po všech svých funkcích, co pro vás byla největší výzva a co byl váš největší úspěch, z čeho jste měl nejlepší pocit?

Největší tlak byl logicky v premiérské funkci. Neodpovídáte jen sám za sebe, ale za celou vládu a to je strašně náročné. Ale i ty předešlé ministerské výzvy byly složité. Člověk do nich vstoupil nepolíben. Třeba mé začátky na ministerstvu financí v roce 2001 nebyly zrovna jednoduché. Řešily se privatizace a různé kauzy a připravovali jsme se na vstup do EU. Vždy jsem se snažil danou roli nějak splnit, ale co byl největší úspěch či neúspěch, to se těžko vybírá. Vždy se dá říci, že se tehdy a tehdy dalo udělat více, na druhou stranu nemá cenu sypat si hlavu popelem. Myslím ale, že jsem nikde neselhal ani nějak zásadně nezklamal. Ani jsem nijak dramaticky nepřecenil své síly a tu roli nezvládl.

* Získal jste pověst, že jste – ačkoli jste byl členem ČSSD – mnohdy pravicovější než pravicoví politici a ekonomové.

To si nemyslím. Vždy jsem byl realista. A myslím, že se těžko rozlišuje, co znamená levicový a pravicový. Zvlášť dnes, když se podíváme, jak vypadá politická scéna. Ale hlásím se k tomu, že jsem byl vždy liberálně orientovaný a možná mírně levicový ekonom. To určitě ano. Vždy jsem preferoval přirozené, spontánní řešení, pokud nebyl specifický trh, o který šlo, nějakým způsobem deformován. Jestliže trh dokáže vygenerovat optimum, je vždy dobré ho nechat působit. Existuje samozřejmě celá řada oblastí, kde to vyžaduje zásah státu. To jsem vždy respektoval. Umění hospodářské politiky je dle mě v tom, umět dávkovat optimálně zásahy na správném místě ve správném čase. Ale nežít v iluzi, že nějakou sofistikovanou, geniální hospodářskou politikou posunu věci o řády dál a že to či ono výrazně zlepším. Touto iluzí jsem nikdy netrpěl. Možná je to tím, že jsem na začátku svého profesního života zažil plánování v rámci direktivní ekonomiky. Zažil ten jiný svět v praxi a viděl jeho obrovské problémy. Tu nedokonalost, respektive iluzi o tom, že lze naplánovat spotřebu a výrobu a nějak to sladit metodami různých multikriteriálních vztahů. Tohle prostě nelze. Ekonomie je věda o vztazích mezi lidmi, je to společenská věda o dennodenním životě nás všech. A ten se skládá z milionů interakcí, rozhodnutí, motivací. Proto hraje obrovskou roli kultura dané společnosti. Vztahy, které v ní panují a nejsou dány jen nějakým prostým ekonomickým motivem. To je to, proč některé země jsou úspěšné a jiné méně anebo vůbec. Ačkoli mají podobné technologické možnosti, podobně vzdělané obyvatelstvo. Rozdíl je ale v tom, jak ty země fungují uvnitř, jak funguje jejich společnost. V respektu k pravidlům, v alokaci zdrojů a míře férovosti, s jakou jsou ty zdroje rozdělovány. Tyto věci se prolínají celým obdobím, jímž jsem prošel z toho tehdejšího komunistického do dnešního světa, takže mi to umožňuje je vidět komplexně. A dává mi to sílu nepodléhat různým dnes módním trendům, kdy si někdo myslí, že objevil perpetuum mobile, které ve skutečnosti neexistuje.

* Jak je na tom Česko s těmito jemnými behaviorálními dovednostmi, jež podle vás vedou – při stejných základech – k rozdílně úspěšnému ekonomickému vývoji? Jací jsme?

Na světě určitě jsme mezi těmi lepšími. Ale jsme hodně bipolární. Buď si myslíme, že jsme pupek světa, nejlepší ze všech a nebereme na nic kolem ohled. Anebo se pak zase strašně podceňujeme. Naše nálady se přelévají z extrému do extrému, což je samozřejmě špatně. Jsme země, které se relativně daří. Naše pozice, měřená různými ukazateli kvality života – HDP na hlavu je jen jedna věc a nemusí vyjadřovat všeobecnou kvalitu života v té které zemi – se zlepšuje. Byť asi pomaleji, než bychom si přáli. Ale samozřejmě jsme stále vzdáleni nějakému optimu, pořád je co zlepšovat. A jsme jedna z mála zemí bývalého komunistického bloku, jež neztrácí obyvatelstvo, přes demografické potíže, které jsou v Evropě všude. A to je pro mě znak relativního úspěchu. Znak toho, že kvalita života v České republice se přes všechny potíže zlepšuje a lidé tady chtějí žít.

Prakticky neznám zemi v Evropě, která by v době covidu udělala tak výrazné snížení daně z příjmů v důsledku zrušení superhrubé mzdy









Zobrazit sloupec 
Kurzy.cz logo
EUR   BTC   Zlato   ČEZ
USD   DJI   Ropa   Erste

Kalkulačka - Výpočet

Výpočet čisté mzdy

Důchodová kalkulačka

Přídavky na dítě

Příspěvek na bydlení

Rodičovský příspěvek

Životní minimum

Hypoteční kalkulačka

Povinné ručení

Banky a Bankomaty

Úrokové sazby

Hypotéky, Stavební spoření

Směnárny - Euro, Dolar

Práce - Volná místa

Úřad práce, Mzdy, Platy

Dávky a příspěvky

Nemocenská, Porodné

Podpora v nezaměstnanosti

Důchody

Investice

Burza - ČEZ

Dluhopisy, Podílové fondy

Ekonomika - HDP, Mzdy

Kryptoměny - Bitcoin, Ethereum

Drahé kovy

Zlato, Investiční zlato, Stříbro

Ropa - PHM, Benzín, Nafta, Nafta v Evropě

Podnikání

Obchodní rejstřík

Města a obce, PSČ

Katastr nemovitostí

Ochranné známky

Finanční katalog

Občanský zákoník

Zákoník práce

Stavební zákon

Daně, formuláře

Další odkazy

Auto - Cena, Spolehlivost

Monitoring ekonomiky

Volby, Mapa webu

English version

Czech currency

Prague stock exchange


Ochrana dat     Mobil verze

Používání cookies

Copyright © 2000 - 2022

Kurzy.cz, spol. s r.o., AliaWeb, spol. s r.o.

ISSN 1801-8688