Stagflační šok, aneb ozvěny „sedmdesátek“

Zatímco válka na Ukrajině zůstává nadále v centru pozornosti finančních trhů, o své slovo se v posledních dnech znovu hlásí také Covid-19. Nejvyšší přírůstky nově nakažených od začátku pandemie hlásí Čína, která pouhý týden po konci uzávěry průmyslové megalopole Šen-čen oznámila devítidenní lockdown Šanghaje. Z pohledu Evropy představuje čínská politika nulové tolerance problém zejména s ohledem na další narušení dodavatelských řetězců, které jsou trvale pod tlakem od propuknutí pandemie v roce 2020.

Jak další narušení dodavatelských řetězců, tak vysoké ceny komodit v důsledku ruské agrese na Ukrajině posouvají evropskou ekonomiku (včetně tuzemské) stagflačním směrem. Jinak řečeno, oba tyto šoky působí současně ve směru vyšší inflace a nižšího růstu. Oproti stagflační epizodě 70. let minulého století se však nynější situace liší v tom, že růst cen nereflektuje primárně „ropný šok“, ale skokový růst napříč celým spektrem energetických a jiných komodit. Na druhou stranu, prudké zdražení energií dnes bolí vyspělé ekonomiky podstatně méně než před pěti dekádami, a to především díky výrazně vyšší energetické efektivitě.

Vedle skokového růstu cen ropy charakterizovala stagflační epizodu 70. let zejména mzdově-cenová spirála. Ta rezultovala primárně z neukotvenosti inflačních očekávání a druhotně také silné role odborů, které byly v rámci kolektivního vyjednávání schopny prosadit svižný růst mezd. Inflační spirálu, která na přelomu 70. a 80. let vedla v USA k dvoucifernému růstu spotřebitelských cen, musel nakonec zkrotit až agresivní růst úrokových sazeb (v případě Fedu na 20 %) a následná recese doprovázená prudkým zvýšením nezaměstnanosti.

Jinými slovy, náklady na zkrocení vysoké inflace byly v 80. letech obrovské, což dnes slouží pro centrální bankéře ve vyspělých zemích jako memento, aby se inflační očekávání nevymkla jejich kontrole. A to je ostatně i důvod, proč mnohé centrální banky, včetně ČNB, reagují na aktuální stagflační šok růstem úrokových sazeb, z čehož lze vyčíst vcelku jasnou preferenci (dlouhodobé) cenové stability na úkor (krátkodobého) hospodářského růstu.