Odvolání Bednárika, první krok k privatizaci Českých drah? Ta by měla smysl, díru ve veřejných financích však trvale nezazáplatuje

Dnešní odvolání dosavadního generálního ředitele Českých drah Ivana Bednárika je zčásti politicky motivovaným krokem, jakožto přetnutí Babišovy éry. Zčásti ovšem může jít o krok motivovaný ekonomicky. Alespoň někteří členové současné vlády se totiž netají přáním České dráhy alespoň částečně privatizovat. Nic proti by evidentně neměl ani sám premiér Petr Fiala.

Mělo-li by se tak stát, a k privatizaci dojít, potřebuje kabinet v čele podniku lidi, kterým nejvíce věří. To budou vždy spíše ti, které si sám dosadí. O novém vedení také mohou být členové Fialovy vlády více přesvědčeni, že náročný úkol privatizace zvládne.

Záměr privatizovat část Českých drah není ničím novým. Třeba v roce 2018 přišel s plánem privatizace nákladního dopravce ČD Cargo, části skupiny České dráhy, tehdejší ministr dopravy za hnutí ANO Dan Ťok. Ťok před čtyřmi lety argumentoval podobně jako dnes třeba ministr financí Zbyněk Stanjura z ODS, který se k myšlence částečné privatizace Českých drah přihlásil už před volbami. Podle Stanjury by částečná privatizace Českých drah zvýšila efektivitu privatizované části, a pomohla jí tak obstát na konkurenčním trhu.

Stanjura dnes, stejně jako Ťok tehdy, zjevně preferují privatizaci prostřednictvím nabídnutí akcií privatizované části Českých drah na burze. To by navíc mohlo český kapitálový trh pomoci rozhýbat, a tím pádem dát impuls akciovému investování v ČR. Což se hodí právě v této době, kdy jsou Češi kvůli nejvyšší inflaci od 90. let, ale i třeba z důvodu loňského takzvaného zrušení superhrubé mzdy, ochotni investovat ve větších objemech než kdykoli v minulosti.

Nemuselo by navíc skončit pouze u privatizace části Českých drah. Lze si představit také privatizaci části České pošty, kterou Stanjura rovněž jako možnost zmiňuje, dále pak třeba privatizaci, opět alespoň částečnou, Letiště Praha, Budějovického Budvaru, přepravce ropy Mero nebo minoritního podílu ve výrobci radiátorů Korado. I kdyby všechny tyto privatizace proběhly, pro stát ovšem vždy představují pouze jednorázový příjem, který tedy dlouhodobě příliš nepomáhá řešit problematiku udržitelnosti tuzemských veřejných financí.

Navíc úplně nejlepší doba pro privatizaci už minula. Většina centrálních bank ve světě, a také Česká národní banka, bojují s inflační vlnou zvyšováním úrokových sazeb nebo alespoň ukončováním své extrémně expanzivní měnové politiky. Oboje značí, že finance nutné pro co nejpřínosnější uskutečnění privatizace jsou hůře dostupné.

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
Hlavní ekonom, Trinity Bank