Ničivě drahý plyn: několik poučení z plynového vývoje. Plyn v EU je opět u hranice 100 eur za megawatthodinu

Plynová krize EU sice v posledních dnech mediálně ustoupila dalšímu z comebacků covidu, ale zažehnána není. Vždy třeba zrovna včera burzovní cena plynu v EU vyhoupla zpět na 100 eur za megawatthodinu. Tedy na více než pětinásobek hodnot běžných před pandemií. Nepochybně už nyní si ale lze vzít z plynové krize několik poučení.

Extrémně drahý plyn je především dokladem toho, že zelenání EU postupuje příliš překotně. Environmentalisté si sice stěžují, že politici jednají zpomaleně, nicméně trh je usvědčuje z omylu. Samozřejmě, ekonomické oživení, jež se dostavilo s postupující jarní vakcinací a s dojmem, že jsme covid přemohli, je energeticky náročné. Nárůst cen plynu či elektřiny tak zcela překvapivý není. Zarážející je ale mimořádná prudkost nárůstu, v rozsahu stovek procent.  

Nárůst by byl mnohem slabší, pokud by se EU, v čele se svojí nejsilnější ekonomikou, Německem, nestavěla tak přezíravě k jaderné energii. Energetický trh EU je silně propojený, a třeba propojení německého a českého trhu s elektřinou je ještě silnější, takže odstavování německých jaderných elektráren je palčivě znát také v ČR. Zvláště, odstavují-li Němci také své uhelné zdroje, což se pochopitelně děje též. Současná plynová krize EU signalizuje, že ani Němci nemají za své odstavované zdroje dostatečnou zelenou náhradu. Letos se to ukázalo už v létě. Málo foukalo, takže větrníky vyrobily málo elektřiny. Musela být už v létě vyráběna z plynu, takže se nestihly doplnit plynové zásobníky. Což je zásadní důvod, který od září citelně tlačí cenu plynu v EU nahoru. 

Plyn je fosilní zdroj, jejž Němci favorizují. Až tak, že s Rusy postavili potrubí, kterým si přivedou plyn z Ruska přímo k sobě. Odstavování jaderných a uhelných elektráren v EU tak vedle zdražování způsobuje růst energetické závislosti na Kremlu.  

Dlouhodobým poučením z krizového vývoje letošního roku tedy musí být to, že bez rozvoje jádra je ozeleňování EU prakticky nemyslitelné. Nastupující Fialova vláda by tedy rozhodně měla na úrovni EU utvořit alianci se zeměmi typu Francie a vyjednat jaderné energii jednou provždy status bezemisního zdroje. Následně by měla zahájit kroky směřující k rozšířených jaderných kapacit, například k výstavbě dalších bloků v Dukovanech, ale také v Temelíně. Dukovanské bloky totiž vlastně jen nehradí nynější tamní bloky, které mezitím zastarají „do nepoužitelna“.  

Další poučení je krátkodobější povahy. Překotné ozeleňování EU a s ním spojený prudký nárůst cen plynu a elektřiny je podstatou pádu společnosti Bohemia Energy. Zpomalením ozeleňování EU tedy lze docílit toho, že ubude dalších „Bohemia Energy“. Nicméně pády dodavatelů energií tady budou i nadále. Poučení si tedy musí vzít hlavně každý z odběratelů z řad domácností či firem. Vedle finanční gramotnosti je třeba pěstovat také jakousi gramotnost ve vztahu k dodavatelům energií. Odběratel by měl vědět, jaká rizika hrozí, bude-li mu daný dodavatel zajišťovat plyn či elektřinu levněji. Jestliže je něco levnější, je třeba se ptát proč. V případě dodavatelů energií tomu tak často je z důvodu provozování rizikovějšího byznysmodelu.  

Lidé v Česku vždy měli a mají možnost si nechat dodávat energie od státu (resp. od ČEZ, v němž má stát většinový podíl), nebo od soukromníka. Rozhodnou-li se pro soukromníka, třeba proto, že levnější, fajn, ale jeho láce bývá vykoupena vyšším rizikem. 

Snad pád Bohemia Energy v tomto otevřel oči už úplně každému. K volnému trhu a svobodě nerozlučně patří zodpovědnost každého z nás. Pokud zodpovědnost za své životy předáváme úřadům a státu, pak se nedivme, v čemž všem nám nakonec „kecá do života“.  

Lukáš Kovanda, Ph.D.

Národní ekonomická rada vlády (NERV)