EU se přes léto revolučně mění: rozjíždí klimatický balíček i digitální euro, toleruje vyšší inflaci. Jak to spolu souvisí

Zpravodaje z eurounijních institucí letos okurková sezóna netrápí. V Bruselu i ve Frankfurtu je na červenec nesmírně živo. Během pár dní tam představili hned několik opatření, která mají potenciál EU přetvořit vskutku revolučně. V prvé řadě jde o klimatický balík. Evropská centrální banka pak po přezkumu své měnové politiky, prvního po takřka dvaceti letech, přelomově rozhodla, že bude tolerantnější k vyšší inflaci. V neposlední řadě pak v tomto týdnu učinila zásadní krok na cestě k digitálnímu euru. Tím by se v eurozóně tudíž mohlo platit už roku 2025. Vše spolu souvisí, ač to na první pohled nevypadá. 

Místopředseda Evropské komise Frans Timmermans klimatický balík uvedl slovy, že obsažená opatření toho po unijních občanech i podnicích žádají mnoho – ale prý pro dobrou věc. Tou je hlavně dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050. Klimaticky šetrnější technologie jsou pochopitelně dražší, jinak by je občané a firmy již využívali přirozeně, sami od sebe, a Timmermans by nemusel žádat oběti. Klimatický balík zdraží automobily, letenky, bydlení, elektřinu, zboží z dovozu… vlastně skoro všechno. Protože v ceně skoro všeho je zatím započítána poměrně nízká cena fosilního paliva. A klimatický balík má občany a podniky EU přimět právě k radikálnímu odklonu od něj. 

Žádný další ekonomický celek světa není ve snaze opustit fosilní spalování tak radikální. Ani USA, natož Čína či Indie. Přitom do nich se v posledních desetiletích z Evropy přesunuje těžiště globálního ekonomického výkonu. EU jako celek povážlivě ztrácí na ekonomickém významu ve světě. Vlastně žije z podstaty. Zatímco Spojené státy či Čína mají své nejhodnotnější firemní značky v oboru technologií a IT, založené zhusta na sklonku devadesátých let, jména jako Google, Tencent či Alibaba, Unii ve světovém žebříčku nejhodnotnějších jmen už reprezentuje jenom posledních pár, a to typicky třeba Louis Vuitton, založený v polovině devatenáctého století. V technologiích a IT Unii ujel vlak. 

O to pozoruhodnější ale Timmermansova slova jsou. Žádá oběti od unijních podniků, které přitom už nyní v globálním měřítku v souhrnu těžce ztrácejí. Brusel jako by žil domněnkou, že toho unijním firmám může naložit libovolně mnoho. Jenže ekonomické chřadnutí znamená také chřadnutí technologické, nakonec vojenské a geopolitické. Hospodářsky slabé celky těžko mohou hrát světovou ligu a planetárně šířit své hodnoty. Jestliže budou evropské firmy slabé, jednoho dne starý kontinent opanují hodnoty americké nebo čínské.  

Američané či Číňané jsou v boji s klimatickými změnami zdrženlivější než Brusel. Daleko více totiž brání své ekonomické zájmy. Jeden příklad za všechny. Když EU zvažovala zavedení zdanění digitálních obrů, hlavně firem z USA, Spojené státy houževnatě lobbovaly proti. Úspěšně. Zhruba tím, čím jsou Spojeným státům digitální obři, jsou Evropské unii tradiční automobilky. Ty si však nyní ochromí vlastním klima-balíčkem.  

Revoluční zelenání unijní ekonomiky znamená inflaci, vyvolanou primárně administrativně. Politici prostě podnikům nadekretují vyšší ceny a ty část takto navýšených nákladů přenesou na konečného zákazníka. Nepůjde tedy o tu příznivější z inflací, která je vyvolána primárně růstem mezd, a tedy stoupající poptávkou.  

Jako na zavolanou tak do děje vstupuje Evropská centrální banka se svojí zmíněnou nově odsouhlasenou tolerancí vyšší inflace. Už dlouhé roky ECB neúspěšně usiluje o podnícení poptávky, o to, aby dosáhla inflačního cíle ve výši necelých dvou procent. Od nynějška nově inflační cíl představuje rovná dvě procenta, přičemž ECB bude shovívavá, i pokud tempo zdražování bude nějakou dobu nad touto úrovní.   

Vyšší tolerance inflace umožňuje centrální bance déle a rozmáchleji provozovat extrémně expanzivní měnovou politiku. Tou je v případě ECB třeba nakupování řeckého nebo italského dluhu za nově tištěná eura. Zatímco ještě před pár dny by ECB musela nákup tohoto dluhu omezit, jakmile by se inflace dostala poblíž dvou procent, nyní už nemusí. Může jej vykupovat dále – a dále tak oddalovat možný bankrot Řecka nebo Itálie –, i pokud inflace přestřelí úroveň dvou procent. Což se může vzhledem k revolučním zeleným ambicím EU snadno stát. Inflace sice neporoste primárně skrze oživování poptávky, ale skrze růst nákladů, ve výsledku jde tak jako tak o zdražování.  

Pokud rostoucí zelené náklady zatíží peněženky kritické masy občanů EU nakonec tolik, že to dále ochromí jejich poptávku, neboť jednoduše nebudou mít moc z čeho utrácet, bude ECB rovněž připravena.  

Digitální euro totiž umožní výraznější zdanění celoživotních úspor sražením úrokových sazeb na vkladech hluboko do záporu. Bohatší občané EU tak budou donuceni utrácet, a tím držet unijní ekonomiku nad vodou, protože jinak jejich úspory požere záporný úrok. To je sice nemyslitelné nyní, kdy je ještě možný snadný úprk k hotovosti, ale s digitálním eurem už budou střadatelé rukojmím své banky. Buď úspory utratí, nebo o ně přijdou. Digitální euro nelze jako hotovost schovat do matrace.