A co Japonsko?

John Cochrane prý poslední dobou dostává často otázku „a co Japonsko“. A to ve vztahu s americkými dluhy, fiskální expanzí a plánovanými investicemi do infrastruktury. Ekonom tvrdí, že to naopak bude on sám, kdo se začne na onu otázku ptát. Jeho pohledu si nesouhlasně všímá další hospodářstvíznalec Michael Pettis. Takže „a co Japonsko?“.

1. Japonsko podle Cochraneho: Ekonom se řadí k těm, které znepokojuje vývoj amerických dluhů a inflace. Jako námitku proti svému pohledu prý často slyší, že Japonsko má dluhy hodně vysoko a žádná inflace ani krize se tam nedostavila. Načež pan Cochrane reaguje s tím, že ne každá vysoce zadlužená země je tak „happy“ jako Japonsko. A je také namístě se ptát, co tato země za své dluhy vlastně dostala.

Jinak řečeno, pan Cochrane tvrdí, že i když jsou japonské vládní dluhy udržitelné, nemusí to platit jinde. K tomu japonská ekonomika dlouho roste jen minimálně, inflace je nízko, sazby u nuly od devadesátých let. Takže se můžeme ptát, co dosáhnou masivní investice do infrastruktury v USA, když v Japonsku je jejich výsledek takový, jaký je. K tomu pan Cochrane dodává, že pomalý japonský růst je dán mikroekonomickými faktory, jako jsou daně, regulace, produktivita a k tomu se přidává demografický vývoj.

2. Japonsko a USA podle Cochraneho. Ekonom se věnuje i srovnání Japonska a Spojených států s tím, že japonské dluhy jsou na rozdíl od USA drženy zejména domácími subjekty a centrální bankou. Americké dluhy jsou krátkodobější povahy a celkově jsou náchylnější na odliv kapitálu. Japonsko také drží zahraniční aktiva díky tomu, že dosahuje obchodních přebytků (půjčuje zbytku světa na to, aby si koupil jeho exporty a jako země je čistým věřitelem). Spojené státy jsou v opačné pozici. Nejrelevantnější je ale podle ekonoma to, že Japonsko na rozdíl od USA nemá podfinancované fondy pro zdravotní a sociální péči. Tedy v celku argumenty, které zjednodušeně řečeno vyznívají tak, že Spojené státy by se neměly pouštět „do velkých akcií“:

3. Japonsko podle pana Pettise: Michael Pettis si všímá úvahy pana Cochraneho a nesouhlasí. Přesněji řečeno, je ohledně USA větším optimistou a poukazuje v této souvislosti na další rozdíly mezi Japonskem a touto zemí. Které ale na rozdíl od výše uvedeného nahrávají spíše tomu, aby investice do americké infrastruktury přinesly své ovoce.

Pan Pettis hovoří o tom, že Japonsko vstoupilo do období rostoucích dluhů v době, kdy již bylo „masivně přeinvestováno“. To, že další investice zvedaly míru zadlužení, je důkazem, že dobré investiční příležitosti již byly vyčerpány a nové investice se jednoduše nezaplatily. Mimochodem, pokud to čtenářovi připomíná můj článek z minulého pátku, hovořící o tom, že „Čína již není Polaris“, nejde o náhodu. Logika je totiž úplně stejná.

Není ale možné, že přeinvestovány jsou i Spojené státy? Pan Pettis tvrdí, že podle řady ekonomů tomu tak není. A pak by investice do infrastruktury dopadly jinak než v Japonsku. Jejich produktivita by ve výsledku znamenala i pokles míry zadlužení, ne její růst.

K tomu pan Pettis poukazuje na to, že v Japonsku má spotřeba mnohem menší podíl na produktu/agregátní poptávce než v USA, a naopak investice tu hrají daleko větší roli. Podle ekonoma se tak v Japonsku nezvedne ekonomický růst do té doby, dokud nedojde ke strukturálnímu posunu v poptávce směrem od investic (a exportu) k spotřebě domácí. Což vyžaduje strukturální posun v příjmech (tedy ne na nabídkové straně ekonomiky, jak tvrdí pan Cochrane). A opět – pokud čtenářovi připadá toto téma podobné jako u Číny, nejde o náhodu.

4. Jak to je? Pokud si chce čtenář tvořit názor na to „kdo tu má pravdu“, nepomohu mu, protože já se do takových cvičení již nepouštím. Už proto, že pravdu lze jen těžko nějak „mít“. Já tu vnímám, že Japonsko bývá často zmiňováno jako příklad mnoha věcí (nejednou i ve vztahu k Evropě). A jak vidíme, může sloužit za základ i dosti odlišných názorů, a to i lidí, kteří rozumí svému řemeslu. Stejně jako řada dalších „důkazů“ čehokoliv v místě i v čase. Otázka pak spíš je, jak relevantní tyto „důkazy“ jsou.