Jiná úroveň řešení

Minulý týden jsem tu opět připomínal Einsteinova slova o problémech, které nemají řešení na té úrovni, na které vznikly. Během víkendu jsem dospěl k přesvědčení, že i když nejde o vyloženě ekonomické, či finanční téma, bylo by už dobré, kdybych nějak rozvedl to, co si pod tím já představuji. Tak dnes tedy o řešeních na jiné úrovni, než na jaké se projevují problémy. Zdůrazňuji, že uvedené řádky nejsou aspirací na nějakou další „pravdu“. Berme to jako tezi, kterou si můžeme postavit proti datům a našim dennodenním zkušenostem. A odmítnout jí, či se jí věnovat trochu více.

1 . Taková typická situace: Vezměme si na začátek příklad: Jednu nejmenovanou mladou slečnu, která bojuje proti změnám klimatu a všemu, co tuto změnu podle ní způsobuje. Z jejího veřejného vystoupení je bez ohledu na náš klimatický světonázor zřejmá jedna věc: Slečna je plná zloby, pocitu nespravedlnosti, křivdy...

Záhy se začnou objevovat reakce, které společnost celkem spolehlivě dělí na dva tábory. První z nich se staví za slečnu, druhý proti ní. Oba tábory mají své argumenty, vedou se nekonečné diskuse, či hádky. Oba tábory ale pevně spojuje jedna věc: Jsou plné zloby, pocitu, že ten druhý se jim snaží ublížit, nějak je poškodit, že je nutné se bránit, zesměšňovat....

Domnívám se, že podobných situací a mustrů najdeme bezpočet. Počínaje spory v rodině, přes řadu ekonomických témat a konče třeba globálními tenzemi. Stojí tu vždy proti sobě dvě strany s neslučitelným postojem, ale zároveň v podstatě stejným podkladovým pocitem a emocemi.


2 . Není to obráceně? Pokud se na věc díváme výše navrhovanou perspektivou a nenecháme se omezit obecně přijímanými a jen málokdy zpochybňovanými názory, můžeme si klást zajímavé otázky. Třeba tuhle: Není možné, že primární tu jsou ony emoce – ony (i když zrovna ne projevené, vnímané) tvoří konfliktní situace namísto toho, že se nějak „náhodou“ neustále dostáváme do situací, která v nás pak „vytváří“ emoce?

Pokud by nepříjemné, nebezpečné, konfliktní a všemožné další situace pramenily z emocí (a ne emoce ze situací), znamená to následující:

Za prvé: Nemá moc smysl zaměřovat se na konkrétní situaci. Nemají moc smysl diskuse, snaha přesvědčit druhého o své pravdě a podobně. Nebo jsou takové pokusy končící jen u dalšího sporu dokonce kontraproduktivní, protože jen dál „nakrmí“ ony emoce a dají základ pro ještě horší situaci v budoucnu.

Za druhé: Smysl na základě uvedené teze má zaměřit se na skutečný zdroj, na pramen. Pokud totiž platí obrácená, než obecně přijímaná kauzalita, tak i kdyby se nám podařilo vyřešit nějaký problém na povrchu, tak si emoce vytvoří jinou, s nimi korespondující a je živící situaci.

3 . Samotné řešení: Pokud někomu výše uvedené zní minimálně jako zajímavá teze, na kterou vlastně sedí i „data“, dostaneme se spolu ke klíčové věci: Co tedy dělat s emocemi jako příčinou, která se ale maskuje jako důsledek?

Profi i hobby návodů najdeme bezpočet. Podobně jako s výše uvedeným tu ale podle mne platí, že střední proud nejde k věci, ač se tak tváří. Machry v oboru byli podle mne lidé jako Budha, či třeba Lao-c', kterého tu občas cituji. Z časového a praktického hlediska nám mnohem blížeji třeba Lester Levenson. Ale samozřejmě nejen on; jeho práce, pohled a přístup se mnou souzní nejvíce (a jde mnohem hlouběji, než výše uvedený výtah). Snad nepřekvapí, že je zde nebudu rozvádět detailněji, protože to je daleko nad rámec jedné úvahy. Ale ta snad ukázala, co je pro mě obsahem onoho Einsteinova citátu a proč jej tu občas zmiňuji.


Můžeš mít vše, po čem toužíš. Za předpokladu, že nejdřív tu touhu pustíš.

Nezkoumejte tmu s cílem pochopit světlo.
Neoddávejte se myšlenkám na nedostatek s cílem dosáhnout dostatku.

Lester Levenson