“Klimatické dilema”, o němž paní Lhotská píše, skutečně existuje. Stojí před ním nejen pojišťovny, ale celá společnost. Nespočívá ale v tom, že by nás ohrožovaly přehnané nároky nějakých klimatických fanatiků. Extrémní nároky na nás klade sama realita klimatické krize, kterou dnes tváří v tvář skutečnosti nemůže s vážnou tváří popírat již nikdo.
Plody neuváženého vypouštění skleníkových plynů do atmosféry zažíváme již dnes, ať už v podobě rekordních lesních požárů, záplav či vln veder. I u nás v České republice jsme v posledních letech byli svědky všudypřítomné odumírání lesů vinou drastického sucha, které mimo jiné vyšponovalo ceny potravin.
Mezi vědci, kteří se problémem zabývají, existuje shoda, že času na řešení není příliš mnoho. Máme-li uspět a zachránit podmínky pro civilizovaný život pro sebe i naše děti, musí emise skleníkových plynů velmi rychle klesnout, a to o 45% už do roku 2030. To je cíl, k němuž se také Česká republika zavázala v pět let staré “Pařížské dohodě”.
Má-li se to podařit, potřebujeme, aby tuto realitu vzaly v potaz i velké finanční instituce, které dnes svou politikou spoluurčují směr světové ekonomiky. I pojišťovny si čím dál častěji uvědomují, že z pozice, kterou v ekonomice hrají, vyplývá také odpovědnost. Největší pojišťovny světa, jako jsou Allianz, AXA či Generali, tak v minulých letech přijímají firemní politiky, ve kterých za určitých podmínek odmítají spolupracovat s fosilními firmami, především těmi uhelnými.
Je to logické: právě uhlí je nejšpinavějším fosilním palivem, které změny klimatu pohání. Podle propočtů musí tudíž jeho těžba a spalování ve vyspělých zemích OECD – jako je Česká republika – skončit nejpozději právě už do roku 2031.
Ví to i pojišťovna Allianz, která ve své vlastní pozici k uhelnému byznysu píše, že “rychlé odstavení instalovaných uhelných energetických zdrojů a zamezení stavby nových je nutné, má-li se podařit ve světové energetice snížit emise.” Není tomu tak proto, že by se jejího vedení tajně zmocnili “klimaalarmisté”, ale protože shoda na potřebě řešení klimatické krize je už zkrátka otázkou “zdravého rozumu”, který se ani ve světě byznysu nepovažuje za rozumné popírat.
Tím spíš, že v rozporu s tím, co píše paní Lhotská, klimatická rizika se skutečně nedají řešit vyššími sazbami. Výzkumy samotných nejvýznamnějších pojišťoven a zajišťoven, v nedávné době třeba Swiss Re, potvrzují to, před čím klimatologové varují už dlouho: totiž že pokud by oteplení překročilo bezpečné limity, z nichž vychází zmíněné cíle Pařížské dohody, na důsledky by se civilizace adaptovala jen těžko a výsledné škody by prostě byly “nepojistitelné”.
Co víc, jak nedávno informoval server Bloomberg, uhlí přestává dávat smysl i ekonomicky a akcionářům pojišťoven se tak “pustit jej k vodě” vyplatí. Situaci, v níž se uhelný byznys nachází, dobře dokresluje jedna z posledních obálek časopisu The Economist: Přišel čas poslat uhlí do historie.
Nepodložená je také představa, že obnovitelné zdroje energie - které jsou podle posledních zpráv již dnes hlavním zdrojem elektřiny v celé Evropské unii - nemohou konvenční zdroje nahradit. O opaku svědčí nejen studie Stanfordovy univerzity či Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii, ale také podklady zpracované vědci z univerzity v Lappeenrantě speciálně pro Českou republiku a Slovensko. Také studie konzultační společnosti Energynautics dokazuje, že i naše země se může uhelných elektráren zbavit nejpozději během deseti let a to aniž by tím ohrozila stabilitu své sítě.
Nic na tom nemění ani neetické PR snahy některých firem strašit rizikem black-outů a házet jej na obnovitelné zdroje, aby tak uměle zvýznamnily roli uhelných elektráren. Tezi o nestabilních obnovitelných zdrojích vyvracejí i data sdružení evropských energetických regulačních orgánů CEER. Podle té nejméně výpadků v elektrické síti zažívají právě ty státy, které zvyšují svůj podíl čisté energie. Investují totiž mimo jiné do modernizace sítí.
Přestože velké pojišťovny to chápou a začínají dělat kroky správným směrem, pravidla mnoha z nich – nejen Allianz, ale i dalších jako je skupina Generali či Vienna Insurance Group – zůstávají z klimatického hlediska “děravá”.
Dosud tak umožňují i podporu firem, jejichž budoucí business-plány nejsou s účinnou ochranou klimatu slučitelné, protože hodlají uhlí těžit a spalovat i po kritickém roce 2030. Platí to i u nás, kde má například Generali Česká pojišťovna výjimku pro spolupráci na uhelných projektech s ČEZ a politika Allianz zase nevylučuje poskytovat krytí pro projekty skupiny Sev.en Energy kontroverzního uhlobarona Pavla Tykače, která dosud plánuje těžit a spalovat uhlí i po roce 2050.
Není proto divu, že je za to organizace na ochranu přírody i lidé přímo postižení zdravotními a ekologickými dopady uhlí kritizují a snaží se je přesvědčit, aby se chovaly zodpovědněji - jak to činí zpráva spolu-vydaná naší organizací, na niž paní Lhotská tak pobouřeně reaguje. Tato kritika se stává základem plodné diskuse o roli pojišťoven a dalších finančních hráčů v ekonomice a v ochraně klimatu.
Celý svět dnes řeší, jak klimatickou krizi, již nejvýznamnější světoví ekonomové označují za “největší selhání trhu v dějinách”, napravit. Pojišťovny mají příležitost v této diskusi dokázat, že hesla jako “chráníme vaší budoucnost” nebo “s námi v tom nejste sami”, pro ně nejsou jen prázdné marketingové fráze. Skutečně ale takové diskusi nepomůže, budeme-li místo věcných argumentů své odpůrce napadat expresivními výrazy a démonizovat je slovníkem, který paradoxně připomíná právě ten jazyk “důvěrně známý z minulého režimu”, o němž paní Lhotská píše.
Radek Kubala
Josef Patočka
Výzkumníci v organizaci Re-set: platforma pro sociálně ekologickou transformaci
_w60h45_w76h50.png)
RSS
Přebírání zpráv
