Svět po pandemii ve znamení regionalizace

Koncem minulého desetiletí, tedy v době před pandemií, byla regionalizace debatována ekonomy jako jeden z hlavních faktorů, který ovlivňuje a v budoucnu nadále výrazně ovlivní podobu mezinárodního obchodu. Nasvědčoval tomu již v minulosti především zvyšující se podíl exportů cílených do domácích regionů, stejně jako rostoucí počet restriktivních omezení v mezinárodním obchodě.

Hlavní ekonom ministerstva zahraničí Marek Pyszko. Foto: MZV

Uvedené trendy potvrzovala i konkrétní data: v Asii vzrostl podíl intra-regionálních vývozů od roku 2000 do roku 2017 z 38 % na 49 % a v roce 2020 zasahovala omezení v mezinárodním obchodním prostředí více než 7,5 % světového obchodu v hodnotě 1,7 bilionu USD. Globální pandemie covid-19 proces regionalizace výrazně urychlila. Protekcionismus a postupné zkracování dodavatelských řetězců ve jménu soběstačnosti, bezpečnosti a odolnosti se staly nejen symbolem počátku pandemie, ale přenáší se i do současných politik států.

MIMO TRADIČNÍ INSTITUCE

Trend v podobě regionalizace navazuje a reaguje na dlouhodobý vývoj v mezinárodním systému – politiky jsou implementovány mimo tradiční mezinárodní instituce a důraz je kladen na regionální obchodní dohody. Mění se nejen preference lokálních průmyslů a komunit, ale také jejich kultura a zvyklosti, čímž dochází k fragmentaci stávajícího mezinárodního uspořádání a k celkové změně ekonomických toků.

Regionalizace je důsledkem několika faktorů. Jeden z nich představuje změnu struktury mezinárodního obchodu, kdy jednotlivé bariéry v dovozu nebo požadavky na vyšší domácí podíl produkce přivádí státy ke stále užší spolupráci. Regionální ekonomiky jsou v důsledku regionalizace stále více propojovány a dodavatelské řetězce se zužují a přesouvají blíže zákazníkovi. Zásadní roli hraje také změna v očekávání zákazníků, a to jak ohledně přizpůsobivosti dodavatele, tak rychlosti doručení zboží nebo služeb. Zákazníci v současné době preferují model výroby just-in-time a bližší vztahy s výrobci, které zlepšují koordinaci výroby a zvyšují tržní přizpůsobivost.

S regionalizací se pojí také pojmy deglobalizace nebo slowbalizace, které reflektují snižování globálního propojování a závislosti mezi firmami a státy. Náznaky deglobalizace nebo slowbalizace jsme mohli zaznamenat již v souvislosti s finanční krizí v roce 2008, po které se sice mezinárodní obchod zotavil, v procentuálním porovnání s růstem HDP však nikoliv.

Odklon od globálního obchodu směrem k obchodu regionálnímu nebo v případě největších zemí k modelu vyšší odolnosti a soběstačnosti vyjadřují v praxi hesla America First, Get Brexit Done, Made in India, In China for China nebo snaha o „emiratizaci“ saúdské ekonomiky. Dalším příkladem může být výrok francouzského prezidenta Emmanuela Macrona z června minulého roku, ve kterém zdůraznil potřebu nového ekonomického modelu nezávislého na zahraničních dodavatelích a deklaroval snahu Francie o návrat domácí výroby. Na významu nabývají také regionální obchodní dohody, například nově implementovaná dohoda RCEP z roku 2020, která se stala největší obchodní dohodou světa o volném obchodu, nebo smlouva CFTA z roku 2018, která obchodně spojuje 44 států Afriky.

DOPADY PANDEMIE

Nárůst protekcionismu a ekonomického nacionalismu dále výrazně znásobila pandemie covid-19, která významně přispěla k procesu deglobalizace. Počáteční uzavření hranic pro pohyb osob i zboží byl postupem času umocněn přesunem produkce do zemí původu, tedy reshoringu či nearshoringu – přesunem výroby zpět do regionu. Pandemie tak výrazně urychlila již započatý proces regionalizace, a posílila snahu národních vlád o soběstačnost v rámci země či konkrétního regionu. Důraz je kladen především na bezpečnost a přístup k produktům v sektoru zdravotnictví, snahy o soběstačnost se ale      přelévají také do ostatních sektorů, jako jsou zemědělství nebo ICT.

Ministerstvo zahraničních věcí ČR tyto trendy trvale sleduje a analyzuje. Považujeme jejich pochopení za zcela zásadní pro působení a úspěch na mimoevropském trhu. Proto připravujeme nástroje na podporu českých firem v měnícím se světě tak, aby se mohly co nejlépe adaptovat na nové trendy. Za klíčovou považujeme trvalou přítomnost českých společností v perspektivních teritoriích a regionech s vlastní značkou a přidanou hodnotou – a to prostřednictvím zázemí v podobě servisu či pobočky, formou joint-venture, akvizice nebo třeba výrobní jednotky.

V dalších článcích na téma regionalizace postupně navážeme na konkrétní pohledy z jednotlivých trhů.

Marek Pyszko, hlavní ekonom Ministerstva zahraničních věcí ČR