Studijní neúspěšnost dopadá na mladé lidi i na společnost

Studijní neúspěšnost dopadá na mladé lidi i na společnost

V posledních letech se mluví o tom, že spousta započatých vysokoškolských studií zůstane nedokončená. Konkrétně na MU v průměru 60 procent studentů bakalářských programů nezíská do čtyř let diplom.

Co vlastně je studijní neúspěšnost, a jak to s ní vypadá na MU?
Jednoduše řečeno je neúspěšný ten student, který řádně neukončí započaté studium. Data k tomuto fenoménu se na naší univerzitě sbírají díky Odboru pro strategii asi dekádu a za tu dobu se míra studijní neúspěšnost příliš nezměnila. Setrvale zhruba šedesát procent těch, kteří nastoupí do bakalářského studia, ani po čtyřech letech nezíská titul a tito lidé ve statistikách univerzity a ministerstva školství figurují jako neúspěšní. Fakt, že jen čtyřicet procent studentů dokončí bakalářské studium, je alarmující. V navazujícím magisterském studiu je to šedesát procent. Vyšší úspěšnost v navazujícím studiu je pravděpodobně daná tím, že mladí lidé už znají prostředí vysoké školy, jsou zorientovaní, více motivovaní. Většina neúspěšných studentů totiž odpadne hned v prvním ročníku.

Situace na naší univerzitě je tedy setrvalá.
Když říkám, že se situace na MUNI dlouhodobě příliš nemění, je třeba to brát s rezervou, neboť zmiňované ukazatele se počítají hodně retrospektivně. Například v roce 2020 teprve vidíme výslednou míru úspěšnosti či neúspěšnosti u bakalářů, kteří nastoupili do studia v roce 2016. Tudíž je užitečné orientovat se podle určitých průběžných dat, informativní je například údaj o tom, jaký podíl studentů se nezapíše do druhého ročníku. A tady vidíme každoroční drobné zlepšování. Jestliže v akademickém roce 2016/17 nepostoupilo něco přes 40 procent studentů, poslední data ukazují zhruba 37 procent. Lze doufat, že se to později propíše do finálních čísel. Chtěla bych podotknout, že se období zlepšování docela kryje s obdobím, kdy se na MU začala studijní neúspěšnosti věnovat soustředěná pozornost v rámci Poradenského centra MU.

Takže to vnímám jako povzbudivou zprávu, že lze tento fenomén ovlivňovat. Je ale poněkud iluzorní hovořit o univerzitě jako celku, neboť se velmi liší ukazatele na jednotlivých fakultách. Obecně se dá říct, že ty fakulty, které mají vyšší převis poptávky po studiu nad počtem nabízených míst, mají nižší studijní neúspěšnost.

Kde se vůbec fenomén studijní neúspěšnosti vzal?
V posledních dekádách se v České republice vysokoškolské studium masifikovalo a počty přijímaných studentů výrazně narostly. Dnes platí, že naprostá většina maturantů pokračuje v terciárním vzdělávání. To pochopitelně zakládá na to, že ne všichni studenti, kteří na vysokou školu nastoupí, budou studium zvládat a bude je to bavit. Také studijní nabídka je v současnosti hodně široká a univerzity i další instituce terciárního vzdělávání si navzájem konkurují. Pro dnešního mladého člověka tedy fakt, že je přijatý na vysokou školu, není tak exkluzivní záležitost, jako tomu bylo v předchozích generacích. V případě, že mu vybrané studium v něčem nevyhovuje, může jej ukončit s vidinou, že bude velmi pravděpodobně přijat na jiný program či obor.

Proč je vůbec studijní neúspěšnost problém?
V prvé řadě samozřejmě nedokončené studium dopadá na studenty, kteří nedosáhnou svého maxima, nezískají daný vzdělávací stupeň a odbornou kvalifikaci. Studiem, které neukončí, ztrácejí čas, energii i finance. Fenomén promrhané energie se objevuje i u akademiků, neboť ti pracují s nějakou skupinou lidí, věnují jim čas, individuální péči a najednou v dalším roce polovina studentů zmizí. To je pro učitele pochopitelně demotivující.

Studijní neúspěšnost má rovněž negativní důsledky pro celý systém. Jsou na jednu stranu neefektivně vynaložené veřejné peníze, protože studium je drahá věc. S tím souvisí i to, že dnes již ministerstvo školství promítá kritérium míry studijní úspěšnosti do financování vysokých škol, takže péče o tuto věc je v zájmu univerzity i z ekonomických důvodů. Dále se v důsledku studijní neúspěšnosti může stát, že v některých oborech budou postupem času chybět kvalifikovaní odborníci. Každého napadne v této souvislosti medicína, ale jsou to třeba i učitelé a další profese. A navíc mít úspěšné studenty je otázkou pověsti univerzity, jednotlivých fakult i kateder. Tady chci ale zdůraznit, že snižování studijní neúspěšnosti neznamená, že by se měla jakkoliv snižovat náročnost studia. Jde o to, dát studentům dobré podmínky, aby mohli být úspěšní, nikoli jim ulevovat či snižovat laťku.

Za studijní neúspěšností není jen konkurence vysokých škol či demografická situace. Proč mladí lidé tak často nedokončí studia?
Z rozsáhlých datových zdrojů, které k tomuto tématu univerzita shromažďuje, vyplývají čtyři klíčové oblasti, které jsou příčinou tohoto fenoménu. Jsou to neadekvátní volba, nepřipoutání, nekoncentrovanost a nezvládání. Neadekvátní volba znamená špatný výběr, kdy si student zvolí obor, o kterém mnoho neví a má od něj nerealistická očekávání. Nepřipoutání je situace, kdy student necítí sounáležitost ani s katedrou, ani s univerzitou, nenavázal vztahy s učiteli ani se spolužáky a vlastně neví, co atraktivního mu jeho škola a obor může nabídnout. Nedostatek koncentrace znamená, že se student nesoustředí primárně na své studium. Je to dnes poměrně běžný jev, může za tím být snaha zvládat více studií, ale větším problémem jsou spíš pracovní úvazky studentů, které mají kvůli výdělku i získávání praxe. Nezvládání pak znamená, že student nemá předpoklady pro studium, nebo mu v danou chvíli chybí nějaké kompetence či potřebné znalosti v konkrétním předmětu. Obvykle jde u neúspěšného studenta o kombinaci uvedených problémů.

Jak se s tím dá bojovat?
Je třeba zdůraznit, že studijní neúspěšnost je v prvé řadě v rukou studentů, je to jejich zodpovědnost. Univerzita a akademičtí pracovníci by si však měli být jistí, že udělali všechno pro to, aby studenty v jejich úsilí školu zvládnout podpořili. Významnou možností, jak bojovat s tímto fenoménem, je poradenství, které se na Masarykově univerzitě rozvíjí díky Poradenskému centru MU. Tam najdou studenti podporu při zvládání studia, ale třeba i případných psychických problémech.

Důležitá je také péče o kvalitu studijního programu a o jeho strukturu. Například lze přemýšlet o tom, jak logicky na sebe navazují různé kurzy, s jakým časovým odstupem kurzy opakovat a podobně. Do hry se v souvislosti s kvalitou výuky dostává také role každého jednotlivého učitele. Všichni bychom měli čas od času reflektovat, jak dobré jsou naše vlastní kurzy a zda poskytujeme studentům optimální podmínky pro to, aby je zvládali.

Máme na MU příklady, jak se daří se studijní neúspěšností bojovat?
Na webu poradenského centra jich máme celou řadu. Snažíme se přemýšlet v jednotlivých kategoriích příčin studijní neúspěšnosti a hledat možnosti a úrovně, na kterých se s nimi dá bojovat od úrovně univerzity přes fakulty či katedry až po jednotlivé akademiky. Jednotlivá pracoviště i učitelé mohou udělat opravdu hodně, někdy jen malou změnou třeba v přijímacím řízení. Mimochodem, v posledních letech je výrazně vidět, že se na řadě fakult či kateder vracejí oborové přijímací testy, které mohou lépe ukázat třeba motivaci ke studiu a zájem o daný obor. Stejně tak lze věc ovlivnit tím, že se modifikuje nabídka předmětů v prvním ročníku. Pomáhají například úvodní adaptační kurzy se zážitkovou složkou nebo brzké nasazení praktického předmětu, který hned na začátku studia studentům ukáže, v čem je jejich obor zajímavý a co obnáší. Vždy je potřeba přemýšlet nad tím, jak ve studentech probudit sounáležitost se školou a jejich oborem a jak jim usnadnit průchod studiem.

Řeší se nějaké věci z úrovně univerzity? Například podoba přijímacího řízení?
Univerzita prosazuje nepodkročitelné limity pro přijetí, kdy by uchazeči s nižším než předem stanoveným výsledkem u přijímacích zkoušek nemohli být přijatí, i kdyby byla volná místa. Předpokládá se, že větší selektivita na vstupu by měla vést ke snížení neúspěšnosti z důvodu nezvládání studia. Z úrovně univerzity také vzešla nedávná změna popisů studijních programů na univerzitním webu s cílem snížit tak riziko špatného výběru ze strany uchazečů.

Zatím jsme se bavili o pomoci studentům, ale dají se podpořit i akademici?
Řada vysokoškolských učitelů vlastně nemá pedagogické vzdělání a MU se proto soustředí i na ně. Už několik let funguje projekt CERPEK, který nabízí vzdělávání a získávání pedagogických kompetencí začínajícím i zkušenějším vyučujícím na Masarykově univerzitě. My jako poradenské centrum bychom také chtěli v tomto spolupracovat a připravujeme kurzy či workshopy pro pedagogy, které budou zaměřené přímo na problematiku studijní neúspěšnosti a jejího snižování.

Jak se může na studijní neúspěšnosti projevit letošní rok, kdy se většina univerzitního života přesunula do online světa?
I nás to zajímá, a proto jsme v květnu v rámci poradenského centra udělali anketu mezi učiteli, zda a jak se snaží v této době pomáhat studentům. Ukázalo se, že podle pedagogů má tato situace své nevýhody, ale také své výhody. Mezi negativy akademici nejčastěji jmenovali chybějící přímou interakci se studenty. Za výhodu pak označovali to, že se studenti mohou víc soustředit, dostávají k dispozici více zdrojů. Z toho vyplývá, že distanční výuka na jedné straně nabourává možnosti připoutání se ke škole, ale zase podporuje koncentrovanost.

V anketě učitelé často zmiňovali, že se i přes danou situaci snaží se studenty udržovat osobní kontakt, jsou připraveni jim naslouchat a být k nim vstřícní. Ale také se snaží jim nastavovat pevný režim, detailně je informovat o průběhu kurzu a podmínkách ukončení a podobnými kroky zvyšovat jejich jistotu v nejisté době.

Jak jsou na tom jiné školy a potýkají se s tímto problémem i v zahraničí?
Určitě, agenda zmírňování studijní neúspěšnosti se v mezinárodním kontextu bere velmi vážně. V roce 2015 vyšla zpráva Evropské komise, která srovnávala údaje o studijní neúspěšnosti v různých zemích a také sledovala způsoby, jak se s tím různé systémy vyrovnávají. Napříč Evropou se čísla liší, například ve Velké Británii se studijní neúspěšnost pohybuje mezi deseti až dvaceti procenty, a přesto se tomu intenzivně věnují. Je to tedy téma, které by se podle mě mělo důrazněji řešit na úrovni České republiky, protože i další české vysoké školy u nás jsou na tom podobně nebo hůře než Masarykova univerzita.

Přes ta alarmující čísla se někdy u pedagogů lze setkat s názorem, že nejde o problém a že předčasné ukončování studia je vlastně indikátorem kvalitního vzdělávání, kdy studenti nezvládnou náročnou školu. Ale když se díváme na data z Británie nebo i na rozdíly mezi fakultami v rámci MU, tak to není relevantní pohled. Naopak. Prestižní britské univerzity se chlubí nízkými čísly studijní neúspěšnosti. Ukazují tak, že přestože je škola náročná, lze ji úspěšně dokončit. Tudíž i u nás by bylo dobré, kdyby míra dokončování studií našim studentům ukazovala, že získat titul je realistická meta. Potom můžeme také po nich požadovat, aby se snažili studovat co nejusilovněji, aby si ze školy dokázali odnést maximum toho, co jim může nabídnout.