Centralizace v. Decentralizace – čeká nás boj bez vítěze?

V diskusi okolo bitcoinu se záměrně vyhýbám slovnímu spojení digitální měna nebo digitální peníze, protože výhradní právo vydávat hotové peníze určité národní měny stát svěřuje pouze centrálním bankám. Pro zjednodušení budu tedy používat obecně rozšířené označení, že bitcoin je kryptoměna.

Zatímco centralizované platební systémy charakterizuje rozsáhlá síť zprostředkovatelů, kteří se na tomto systému přiživují, decentralizovanou platební síť typu „peer-to-peer“ (rovný s rovným, přímá komunikace dvou uživatelů počítačové sítě se stejnými právy) využívají její uživatelé bez ústředního orgánu nebo dalších prostředníků. Na první pohled tedy argument ve prospěch kryptoměn – odstranění zprostředkovatelů při zachování bezpečnosti uživatele - vede ke zlevnění pro uživatele a tím vyšší efektivnosti systému.

Jen si takový decentralizovaný systém zkusme představit – bude existovat subjekt A, který bude mít na střeše solární panely vyrábějící elektřinu a nespotřebované přebytky této elektřiny prodá prostým přepisem mezi počítači přímo subjektu B, který potřebuje energii k provozování chladících boxů nebo klimatizace. To vše bez zprostředkovatele – brokera, burzy nebo marže dodavatele.

O původu, vzniku a zakladatelích bitcoinu a jiných kryptoměn panuje mnoho dohadů, zajímavé však je zejména to, že samotné rozšíření kryptoměn je spojeno s obdobím světové finanční krize 2008 – 2009,  kdy důvěra v centralizovaný finanční systém byla na minimu, a právě tato skutečnost bezpochyby přispěla k tomu, že instrumenty typu bitcoin mohly vzniknout a přežít.

Hlavní unikátností bitcoinu je jeho plná decentralizace; podle definice je navržen tak, aby nikdo, ani autor nebo jiní jednotlivci, skupiny či vlády, nemohl kryptoměnu ovlivňovat, padělat nebo zabavit účet. V síti neexistuje žádný centrální bod ani nikdo, kdo by mohl o síti rozhodovat. Konečné množství bitcoinů je předem známo a jejich uvolňování do oběhu je definováno ve zdrojovém kódu protokolu.

Je však bitcoin skutečně tak nezávislý, jak uvádí výše definice, a hodnotný, jak naznačuje tržní hodnota? (V době psaní tohoto článku zhruba 33360 USD/1 BTC představuje konečnou hodnotu bitcoin systému o 21 milionech jednotek ve výši 7 x 10¹¹ USD).

Dlouhodobě by tržní hodnota jakéhokoli nástroje měla kopírovat jeho fundamentální hodnotu – je nápad vytvořit bitcoin nebo zdrojový kód jeho protokolu tak hodnotný a jedinečný, aby ospravedlňoval toto tržní ocenění? Za mne spíše ne, nicméně kryptoměny se dostaly do hledáčku mnoha lidí, kteří v nich vidí nástroj ke zbohatnutí, k investování, hře nebo zábavě.

Co si ale budeme nalhávat, rovněž srovnání tržní a fundamentální hodnoty tradičních aktiv často pokulhává, a to zejména v dnešní době ovlivněné několika vlnami kvantitativního uvolňování – tedy procesu, ve kterém právě centrální banky prostřednictvím odkupu státních dluhopisů a jiných finančních aktiv od investorů navyšují peněžní zásobu a tím (kromě podpory fungování centralizovaného systému) způsobují „bubliny“ nadhodnocení aktiv.

Můžeme tak sledovat rekordní ceny nemovitostí nebo nová historická maxima akciových tržních indexů, to vše v období, které technicky představuje ekonomickou recesi a bezprecedentního zadlužování ekonomik. Pro připomenutí - v průběhu Velké hospodářské krize 30. let 20 století propadl akciový index Dow Jones až o 89% a v nejnižším bodě Světové finanční krize roku 2008 si globální akciové indexy odepisovaly 40-70%.

Při sledování principu fundamentální (neboli vnitřní) hodnoty aktiv tak můžeme dospět k závěru, že zatímco cena kryptoměn včetně bitcoinu může (a to velmi snadno a rychle) spadnout z dnešní hodnoty  na nulu, pád hodnoty tradičních finančních aktiv nebo nemovitostí se vždy zastaví na nenulové hodnotě.

Přesto centrální bankéři s nelibostí vnímají současnou módu investování do kryptoměn a s poměrně logickými argumenty (ceny kryptoměn lze snadno manipulovat, z obchodu s kryptoměnami jsou financovány nelegální aktivity, trh kryptoměn je neregulovaný a za jejich směnitelnost a hodnotu nikdo neručí) zveřejnili zástupci sedmi velkých centrálních bank v říjnu 2020 myšlenku vydávání vlastních digitálních měn.

Na rozdíl od soukromých (tedy decentralizovaných) iniciativ typu digitálních bank nebo internetových peněženek by centrální banky za toto oběživo ručily.  Digitální měna centrální banky by tak byla stejně bezpečná jako bankovky a mince. Mohla by mít formu elektronického klíče uloženého na fyzickém zařízení, jako je mobilní telefon či předplacená karta. 

Samozřejmě hlavním cílem tohoto plánu je reagovat na zájem lidí o digitální nástroje a snaha o vytlačení kryptoměn na okraj finančních trhů. Čínské komerční banky už  aplikaci internetové peněženky ve velkém testují. Údajně až dvě třetiny těžařů bitcoinu přitom pochází  právě z Číny.

Ostatní velké centrální banky jsou však mnohem zdrženlivější a není divu, zájem obyvatelstva o digitální měny centrálních bank by mohl vytlačit z trhu kromě kryptoměn i mnohé komerční banky, které by přišly o stabilní zdroj příjmů – z poplatků od malých investorů. Důsledkem krachů bank by byla destabilizace bankovního sektoru, a to by nahrálo příznivcům decentralizace.

Z historického pohledu se ale i centrální banky již dlouho „zpronevěřují“ v krytí hodnoty bankovek reálnými aktivy, vzpomeňme Brettonwoodskou dohodu z roku 1944 (americký dolar směnitelný za zlato), Spojené státy americké opustily vazbu amerického dolaru na zlato již v roce 1971, tedy před padesáti lety.

Také na československých papírových bankovkách šlo od roku 1953 (vyhláškou č. 45/1953) najít text „bankovky jsou kryty zlatem a ostatními aktivy Státní banky Československé“. Bankovky s touto doložkou byly v oběhu do roku 1993. Dnes již Česká národní banka veřejně přiznává, že tato krycí doložka na bankovkách měla v podstatě jen deklaratorní charakter, neboť bankovky nebyly zcela kryty zlatem a dalšími aktivy emisní banky ani v době rakousko-uherského zlatého standardu (1892-1914), kdy měly naše bankovky k plnému zlatému a obchodnímu krytí a směnitelnosti za zlato nejblíže.

Bezostyšné nafukování bilancí centrálních bank nákupy finančních aktiv na volném trhu se v krizové situaci jevilo jako jediné možné rozhodnutí, přesto se toto rozhodnutí může v budoucnu ukázat jako krátkozraké. V zájmu centrálních bank je úrokové sazby dlouhodobě držet na současné nízké úrovni, jejich růst by mohl záhy ohrozit schopnost splácení nejen soukromých ale i státních dluhů. Nesnadné bude hledání nové rovnováhy a východisek z této situace.

Zapomněli jsme ale na vnější vlivy a sílu volného trhu. Vítězem boje mezi centralizací a decentralizací by neměl být ani zakladatel bitcoinu, ani centrální banka, ale uživatel těchto systémů, který získá transparentní, efektivní a bezpečný systém pro svoje platby. Sami uživatelé by měli rozhodnout, zda přežijí peníze v současné podobě, digitální měny, kryptoměny, jejich kombinace nebo se lidstvo vrátí ke zlatu či barterovému obchodu.