Víkendář: Coase, majáky a údajné selhání trhu

Ekonom Ronald Coase před šedesáti lety napsal článek, který se zaměřoval na regulaci a jednání vlády tam, kde trhy nefungují optimálním způsobem. Z článku se nakonec stala nejznámější teze, která se dnes nazývá Coasův teorém. I přesto, že nebyla jeho hlavní myšlenkou. Připomíná to ekonom Tim Taylor a následně popisuje příklad, na kterém sám Coase své myšlenky demonstroval.

Představme si železniční trať, vedle které leží pole nějakého farmáře. Od projíždějících vlaků létají jiskry, které někdy zažehnou požár obilí. Jde o externalitu, můžeme ji vnímat jako určitý druh znečištění, které vytvářejí železnice a jehož náklad nyní nese farmář. Taylor píše, že pokud by takový problém řešil někdo, kdo není ekonom, pravděpodobně by jej na prvním místě napadnul zásah vlády, třeba ve formě zákona, který by po železnici požadoval technickou změnu na lokomotivách, jiný druh paliva či dokonce změnu vedení trati nebo vykoupení pozemku od farmáře tak, aby podél trati vedlo pásmo bez nebezpečí ohně.

Coase se jako ekonom díval na problém jinak a poukázal na to, že podobné problémy mohou být vnímány přes vlastnické právo. Jinak řečeno, je namístě se tu ptát, kdo má mít jaké právo a na co. Vláda by tak například mohla rozhodnout, že železniční společnost má právo na to, aby od jejích vlaků odlétaly jiskry. Pak by to byl farmář, kdo by musel hledat řešení požárů a nějak chránit svá pole. Pokud by ale vláda došla k rozhodnutí, že farmář má právo na to, aby jiskry nezapalovaly jeho pole, musely by jednat železniční společnosti. A třeba změnit pohon lokomotiv, nebo nějak farmáře kompenzovat za jeho škody.

Coasův přístup tedy nespoléhal na to, že problém se znečištěním bude přímo řešit vláda nebo nějací odborníci či regulátoři. „Koneckonců vláda či někdo zvenčí budou mít mnohem méně informací o tom, jaké jsou možnosti a jak mohou být využity či zkombinovány. Železnice a farmář budou vědět více. Každá volba ze strany vlády bude navíc ovlivněna lobisty a politikou. Coase namísto toho tvrdil, že pokud jsou jasně definována vlastnická práva, bude mít každá z dotčených stran motivaci najít efektivní řešení,“ píše Taylor.

Tento pohled jde tedy proti názoru, podle kterého je přímá vládní intervence nejlepším řešením tam, kde trh nyní selhává. Coase kladl důraz zejména na to, že vláda nemá dost informací, aby problémy, na které naráží trh, řešila. A vláda nemusí pod politickým tlakem také jednat optimálně. I v podobných případech by se tak měla snažit o vytvoření systému, v jehož rámci to budou zase soukromé subjekty, kdo přijde s detailním řešením. Coase dával za příklad i majáky, které podle běžného pohledu musí stavět a provozovat vláda, ale podle ekonoma tomu tak i podle historie nebylo. Majáky fungovaly dobře na soukromé bázi ve chvíli, kdy vláda umožnila vybírat za jejich služby poplatek*.

Taylor klade důraz na to, že Coase nevěřil ve všudypřítomnou dokonalost trhů a to, že vláda nemá do hospodářství nijak zasahovat. Naopak, vláda podle něj měla jednat aktivně, ale ne se přímo snažit řešit problémy vzniklé neefektivním fungováním trhu. Namísto toho má pořádat aukce, nastavovat vlastnická práva, umožňovat výběr poplatků či mýt a podobně. Taylor připomíná, že sám Coase nehovořil o svém pohledu jako o teorému, to začal činit až několik let po zveřejnění zmíněného článku George Stigler.

Taylor svou úvahu uzavírá s tím, že Coasův teorém je jednou z nejzajímavějších myšlenek ekonomie a jeho historie je plná nepochopení, politických kontroverzí a přešlapů na cestě k tomu, aby se tento teorém stal součástí „vědeckého poznání“. Teorém zároveň nemá jednu jasnou definici, ale existuje řada verzí, „některé z nich si přitom protiřečí a zdá se, že jdou i proti tomu, co říkal sám Coase.“ Podle některých názorů je teorém nesmyslný a jeho praktická použitelnost nulová, ale podle Taylora se o něm intenzivně debatuje i v jiných oblastech než v ekonomii. Dokonce je možné, že jde o jediný ekonomický koncept, který se „používá častěji mimo ekonomii než v ní“.

*Taylor již dříve psal o tom, že podle některých názorů byly právě majáky důkazem toho, že role vlády je v některých oblastech nenahraditelná. Historie ale podle ekonoma ukazuje na řadu případů, kdy soukromé subjekty žádaly krále o povolení ke stavbě majáku a po jeho udělení se v okolních přístavech vybíral od lodí poplatek za to, že využily jeho „služeb“. Taylor k tomu dodává, že i takový systém můžeme vnímat jako ten, kde je vláda vysoce aktivní, protože fakticky na daném území garantuje majákový monopol a dává právo na výběr poplatku. Nejde tedy ani zdaleka o trh s efektivní konkurencí, ale i tak tento příklad ukazuje, že minimálně u majáků nebyly přímé intervence vlády nutné.

Zdroj: The Conversable Economist