Milan "Banán" Trachta: Na chmury je nejlepší lék cítit se milován

Co pro tebe znamená "soucit"?

V jaké podobě ho praktikuješ ve svém životě?

Přemýšlím každý den nad tím, co jím, co kupuji a co obecně podporuji. Snažím se minimalizovat svou stopu ubližování. Úplně se tomu však v současném nastavení systému a společnosti vyhnout nedá. Také u mě někdy vyhraje určitá forma slabosti. Mohl bych být i důslednější, ale beru to jako nikdy nekončící proces, při kterém se toho neustále hodně učím. Nejvíce sám o sobě. 

Zastavíme se u tvé zmiňované slabosti. V čem bys chtěl být důslednější?

Pokud bych následně zjistil, že jsou spojené s krutostí, tak bych je dokázal vždy odmítnout. I spousta rostlinných produktů má ke slovu "soucitně" velmi daleko.

To je těžký říct. Zpívám v kapelách, ale nikdy jsem se necítil jako umělec. Mám pořad v rádiu, ale nikdy jsem se necítil jako moderátor. Prodával jsem roky v obchodě s deskama a knížkama, ale nikdy se necítil jako obchodník. Dělal jsem spousty koncertů, ale nikdy se necítil jako promotér. Všechny ty věci dělám primárně proto, že mě baví, dodávají mi energii, rozšiřují mi obzory. Opět se toho díky nim hodně učím. Někdy dávám více času a prostoru jednomu, jindy druhému, záleží na okolnostech. Ale nemyslím si, že by mě jedno definovalo více než druhé. Už jen proto, že ty věci jsou propojené a na sebe navázané. Kdybych třeba před lety nezačal s tou jednou, nestaly by se ani ty ostatní.

Teď už ne, ale dělal jsem ho aktivně asi pět let. Dost mi to v určitou chvíli pomohlo a pořád z něj čerpám. Zejména když jdu veslovat nebo cvičím s vlastní váhou. Pořídil jsem si domů kettlebell, takže poměrně často pracuji s tím, co jsem se tam naučil. Tehdy mě dost zpomalilo zranění ruky - mám sešroubované zápěstí, poslední dobou zase trochu bojuju s kolenem. Je mi čtyřicet jedna a začínám cítit, že se tělo občas ozývá. Koleno mi bohužel teď brání i ve fotbale, který jsem vždycky hrál strašně rád, a doufám, že zase brzy začnu. Ale jinak pravidelně běhám. Než zavřeli fitka, chodil jsem často veslovat na trenažér, občas do toho nějaká činka a nově jedu i různá protahování. 

Osobní zkušenost nemám, ačkoliv jak stárnu, všímám si, že některé věci vnímám citlivěji a jsem úzkostnější, než dříve. Znám však lidi, co si v tomto ohledu prochází velmi těžkými stavy, které je mnohdy úplně vyřadí z fungování. 

Připadá ti dnešní doba náročnější na psychiku?

Rozhodně ano. Je neustále těžší se nějak zorientovat a naopak mnohem jednodušší s někým manipulovat. 

Čím zaháníš chmury?

Na Instagram přidáváš skvělé fotky. Je focení tvůj koníček?

To bych úplně neřekl. Nemám ani foťák, jen občas něco cvaknu mobilem za tři tisíce. Vždycky mě bavilo pozorovat svět kolem sebe. Teď je jednoduché některé momenty zachytit a zveřejnit. Občas se přistihnu, že mám ten telefon v ruce až moc často a "chci" něco vyfotit, ale v podstatě nikdy nikam nejdu za účelem pořízení fotek. 

Jaké jsou tvoje nejoblíbenější kluby a kapely? Proč?

Máš nějaké nejoblíbenější místo (truckoutek)? 

Asi nemám jedno úplně nejoblíbenější, ale pár míst která mi určitým způsobem pomáhají rozhodně mám. Například hrad Krasíkov pár kilometrů od Konstantinových Lázní na východní straně Českého lesa. Nejstarší část hradního areálu stojí na skalnaté ostrožně, z níž je úchvatný výhled do údolí říčky Hadovky a na západy slunce nad ním. Jezdím tam s tátou už od malička. Nesčetněkrát jsem tam spal pod širákem při čundrech s kámošema a vždy se tam rád vracím. Je to magický místo, které má sílu vracet duši klid.

Plánuješ nebo necháváš budoucnost osudu?

Dřív jsem nechával věci hodně plynout a plánoval fakt máloco. Teď se to učím. I proto, že můj život už není jenom o mně. Učím se být menší sobec a k tomu je dobrý umět přijmout alespoň základní zodpovědnost.

Autorka: Olga Jandová, Korektura: Marie Mrázová, Fotografie: Milan "Banán" Trachta