Postřehy Evy Gmentové: Život v roušce

Co mi přinesla tato anketa a vůbec celá akce? Anketa zjištění, že bych si občas měla sama udělat průzkum bankovního či jiného trhu, a nebýt stále zaparkovaná v jedné bance a u jednoho dodavatele jakýchkoli služeb. U některých možná zaparkovaná zůstanu, ale zrovna v případě banky plánuji exodus. Pokud je člověk zvyklý a spokojený, asi není potřeba odcházet nebo něco měnit, ale jestliže si nezjistí, že spokojený může být i jinde a ještě na tom vydělat, tak je prostě hloupě konzervativní. Což si teď právě připadám. V mém případě konzervativnost souvisí i s nostalgií po bývalém působišti a také s vlastnictvím stejného účtu už třiatřicet let, ale člověk prostě musí jít dál. V bankovních službách i v životě.

Akce Peníze v roušce mi přišla jako skvělý nápad. A opravdu měla úspěch – dotazů bylo velké množství. Jenže… Najednou jsem si při čtení osudů lidí, které koronavirová krize zahnala do úzkých, uvědomila, v jaké bublině žiju – nebo spíš žijeme. Jak všichni řešíme své starosti a nevidíme, jakými problémy a situacemi se musejí prodírat ostatní. Je přirozené, že si každý valí svou kuličku, bojuje na svém písečku a hlavu mu plní jeho vlastní problémy. Jenže v této zemi žije víc než deset milionů lidí. Všichni mají tu svou kuličku a ten svůj píseček a tu svou plnou hlavu. A člověk zahleděný do svých problémů nevidí problémy okolo, problémy jiných lidí. Nevidí a možná ani nechce vidět, kolik lidí denně musí řešit mnohem těžší problémy, mnohem složitější situace.

A to nemluvím jen o jeho zdraví nebo zdraví jeho dětí. Mluvím o situaci, kdy zůstal naprosto bez příjmů a bez prostředků. Koronavirová krize připravuje hodně lidí o práci, o výdělky, o způsob obživy. Mnoho lidí je najednou postaveno před situaci, kterou nezažili oni ani jejich rodiče. Nemají příjem nebo dokonce přišli o veškeré zdroje a rezervy. Taková situace tady nebyla od konce války, a je to skutečně šok – nejen pro aktéry, ale i pro celou společnost. Pro každého člověka. Šok, který jsme možná potřebovali zažít. Šok, který nás má něco naučit. Každého z nás naučí něco jiného. Někdo se otřepe, postaví se výzvám čelem a zase začne pracovat – vymyslí nový projekt, jinou obživu. Jiný se neotřepe a zabředne do beznaděje, a přestože je to špatná cesta, je to jeho cesta.

Už dlouho se řídím heslem, že úspěch mě nic nenaučí, ale chyby a problémy ano. A koronavirová krize je to, co nás mělo a má něco naučit. Pro ty, kdo zůstali bez prostředků, třeba to, že si musejí dělat rezervy - větší, než si mysleli - nebo že musejí část prostředků investovat tak, aby měli pasivní příjem, který jim přechodný nedostatek pomůže vyřešit. Většina z nás se začala k penězům chovat jinak a opouští konzumní styl života. Zážitky a prožitky jsou důležitější než věci a jejich hromadění. Řada lidí zase našla cestu do přírody a začala trávit čas v naší nádherné zemi. Staré opuštěné domky na venkově opět ožily novými majiteli. Tolik let čekaly, až někdo pochopí, že mít kousek půdy, zeleně a volné nebe nad hlavou, i kdyby jen občas a jen o víkendu, je víc než miliony fotek z dalekých cest do exotických zemí.  

V anketě Peníze v roušce mě zaujaly i příběhy lidí, kteří jen s nataženou dlaní očekávali pomoc od státu a divili se, že nic nedostanou. Občas to byly smutné příběhy, protože se v jeden okamžik sešlo kvůli krizi tolik špatných věcí, že lidé přišli o všechno, někdy i o naději. Ale pak tam byla skupina lidí, kteří celý život „očůrávali“ systém a teď vykřikovali, že se o ně stát nechce postarat. I to je něčí cesta. Jaký má výsledek, posuďte sami.

Další skupina lidí se dožadovala informací, které jsou volně přístupné a které má každá finanční instituce na svých stránkách. Zarazilo mě, že je informovanost tak špatná i v době, kdy si jakoukoli informaci mohu najít na internetu a nemusím studovat stohy knih a chodit po úřadech. Paradoxem bylo, že tyto dotazy posílali většinou mladší lidé, kteří v elektronické době vyrostli. Ale od toho anketa pro obyčejné lidi je, a jim se dostávalo nejen odpovědí, ale i pocitu, že má někdo o jejich starosti zájem, a to je přece skvělé pro všechny. Pro ty, kdo se ptají, i pro ty, kdo odpovídají.

Tahle zvláštní doba roušková přináší spoustu nového – nové projekty, nové zkušenosti, nové bolesti, nové výzvy i nová strádání. Protože jsem ale optimista, stále doufám, že přinese i spoustu dobrého. Nejen pro naši planetu, ale pro každého jednotlivého člověka. Vše, co se děje, i život v roušce, je jen o úhlu pohledu. Buď se mohu zlobit, vztekat a nadávat, nebo vše přijmu, jak se děje, a přestože mi přibyla spousta překážek, jdu dál po své jedinečné cestě.

Ing. Eva Gmentová, LL.M.
Specialista na vzdělávání v oblasti korporátního pojištění
Zakladatelka E.G.I. Education Grow Insurance