Co si děti přejí od Ježíška.

Před vánocemi se mi sešla řada dětských pacientů. Bolesti hlavy, oslabená imunita, infekce, noční pomočování… Měli za sebou nespočet vyšetření. U většiny z nich se žádný objektivní nález, který by jejich potíže vysvětloval, nenašel. Léky nepomáhaly. Při každé příležitosti opakuji, že nemoc dítěte je vzkazem rodičům. Jejich tělesné nemoci jsou odrazem trápení dětské duše. Jako bych hrách na stěnu házel.

„Maminka je hodná, ale moc pracuje, domů chodí utahaná, bolí ji hlava, polyká prášky. Táta je na tom podobně. Na rozdíl od mámy se ale umí taky pěkně vztekat. Ten zase bere prášky na tlak a na žaludek. Navíc se naši pustili do stavby domu. Stojí je to spoustu času, peněz a nervů. Minulý týden prasklo na stavbě nějaké potrubí, táta si s tím neví rady. Kvůli domu se s mámou pořád hádají. Dva roky jsme nebyli na dovolené. Je mi jich líto. Mám o ně starost. Byla bych ráda, aby tak nepracovali, nehádali se, měli na mne víc času, jezdili jsme na výlety, hráli hry. Loni mi jich Ježíšek několik nadělil. Dají se ale hrát jen s tátou nebo s mámou. Ti na to nemají čas. Samotné mi jsou k ničemu…“

Janě i všem dětským pacientům přeji, aby jim letos Ježíšek, místo drahých mobilů a tabletů, nadělil obyčejné rodiče. Klidné, hravé a laskavé. Rodiče, kteří si najdou čas na sebe a svoje děti. Rodiče, o jejichž lásku a pozornost si děti nebudou muset říkat nemocemi.