Jak pravda o QE vypadá, kdo z vás to ví?

Pozornost řady ekonomů si v posledních dnech vysloužila nová studie. Zabývá se tím, zda výzkumníci v centrálních bankách náhodou neprodukují analýzy, které by měly přehnanou tendenci potvrzovat postoje a kroky dané centrální banky. Je zřejmé, proč asi ona vysloužená pozornost.

Autoři poukazují na to, že centrální banky nejednou samy zkoumají a analyzují, jaký dopad má jejich politika. Možný konflikt zájmů je tedy zřejmý – mohlo by to být trochu podobné, jako kdyby třeba krasobruslař sám hodnotil svůj výkon. Na druhou stranu bychom ale mohli předpokládat, že data hovoří jasnou řečí, modely také, existuje nějaká vědecká čest, a tudíž žádný prostor pro odchylky od objektivity není. Zmínění ekonomové skutečně tvrdí, že data hovoří jasně: Říkají, že analýza dat ze strany centrálních bank vykazuje jednosměrnou odchylku.

Studie z dílen centrálních bank podle ekonomů konkrétně nachází větší efekt kvantitativního uvolňování jak u produktu, tak u inflace. Centrální bankéři prý také mají tendenci používat v této souvislosti pozitivnější jazyk. A dokonce prý platí, že ti, kteří tak činí, mají lepší kariérní postup. Ekonomové dodávají, že tato zjištění sama o sobě neznamenají, že výzkum v centrálních bankách je neobjektivní. Může totiž teoreticky docházet k tomu, že neobjektivní je výzkum v jiných institucích, který se z nějakého důvody systematicky kloní k závěrům, že QE má menší efekt, než ve skutečnosti má. Ona spojitost mezi kariérním postupem a výstupy analýz ale naznačují, že tato možnost je spíše nepravděpodobná.

Ekonomové k tomu poukazují na německou Bundesbanku. Je známo, že Němci obecně mají ke QE a uvolněné monetární politice skeptický postoj a asi ne náhodou podobný postoj zastává i německá centrální banka (což je vlastně samo o sobě trochu vypovídající). Pokud by její výzkum měl být ovlivněn například snahou o lepší kariérní výhled, měly by jeho závěry sytematicky ukazovat na nižší efektivitu QE. A to podle ekonomů také pozorujeme. Jinak řečeno, Bundesbanka „náhodou“ generuje výzkum, který je ohledně přínosů QE skeptičtější.

Jak velký ale vlastně tento efekt studií od centrálních bank je? Zmínění ekonomové tvrdí, že posun podílu autorů z centrální banky z nuly na sto procent zvyšuje pozorovanou efektivitu QE o 0,512 procentního bodu u produktu (kumulativní dlouhodobější efekt, průměrný efekt QE je na 0,73 %, takže tu hovoříme o velkém „autorském“ dopadu). Jinak řečeno, pokud jsou všichni autoři z centrální banky, v průměru je podle nich QE efektivnější o zmíněné procentní body.

Fabo se svými kolegy a kolegyněmi dodávají, že jejich cílem není snížovat váhu výzkumu přicházejícího z centrálních bank. Podle nich je to s ním podobné, jako u farmaceutických firem, které provádí výzkum léků, mají k tomu výborné zdroje, zkušenosti a podobně. Nicméně tato nová studie podle jejích autorů poukazuje na doposud nezkoumané konflikty zájmů a jejich možné důsledky.

Vyberte si, co vám sedí

Jedním ze známých ekonomů, kteří si studie všimli, je John Cochrane, který dřívě působil v Chicagu, nyní na Hoover Institution. Má pár poznámek, které se mimo jiné týkají konkurence ve výzkumu. Poukazuje na to, že u některých subjektů a institucí nevadí, pokud se jejich filozofie a výzkum vychylují určitým směrem. Proti nim totiž stojí instituce jiné, které mají názory a přístup k analýzám jiný, a tudíž tu vládne jistá konkurence a možnost volby.

U institucí jako jsou centrální banky ale tento efekt konkurence nefunguje a pan Cochrane tak navrhuje, aby každá taková studie procházela procesem, kdy někdo bude systematicky zpochybňobvat vše, co je v ní napsáno. Pan Cochrane k tomu dodává, že Fed má podle jeho informací procedury, které by měly popsaným problémům zabraňovat. Nicméně určitá forma selekce funguje například na té úrovni, že někteří ekonomové z Fedu se některým potenciálně problematickým tématům radši ani nevěnují. A do nich spadá i QE. Slovy básníka, „jak pravda (o QE) vypadá, kdo z vás to ví?“