Víkend v médiích ve znamení rozpočtu a Tošenovského.   

Jana Bobošíková rozhodně neklade otázky ostýchavě. Politiky nešetří, ne vždy však při tom měří stejným metrem. Divák se určitě pobaví více než na Šponě, pokud mu ovšem jde primárně o zábavu. Zdálo se, že při výběru mezi senátorem Mirkem Topolánkem (ODS) a Zdeňkem Škromachem (ČSSD) přála o špetku víc, druhému v pořadí. Vzdor tomu, právě ten ji upozornil, že pokud ho nepřestane přerušovat, otázku kterou mu položila nebude moci zodpovědět.

Ta se týkala oblasti nezaměstnanosti, tedy té materie, která nyní patří do Škromachovy působnosti. Pro mne bylo především překvapivé jaký pokrok ministr v posledním čase udělal. Vyjadřoval se sice svým způsobem, nicméně věděl k čemu. Nebo ještě lépe řečeno, na rozdíl od svého předchůdce si uvědomil, že bude snazší a účelnější, když si nechá svými úředníky poradit a nebude předkládat právně a ekonomicky nepodložené vize. Ač byl tedy připraven (“navrčen”), přesto některé věci obhájit nemohl, aniž za ně přímo odpovídal.

Zejména nedávný nález NKÚ má obrovský rozměr. Zde sice bylo možné částečně odkázat na panování Jindřicha Vodičky, ale většina zjištění jde na vrub velkého vizionáře, ale slabého správce z předchozích let. Poměrně přesně se vyjádřil Mirek Topolánek, když problém pojmenoval jako “mnohem obecnější” a doprovodil větou, že příležitost roste s “..velikostí přerozdělovaného balíku a počtem razítek na cestě.” Pravdu měl i Skromach, bránící se poukazem na naprostou převahu mandatorních výdajů v rozpočtu ministerstva. Přesto je jeho pozice obtížná, protože o velmi podivných praktikách, zejména při zadávání veřejných zakázek, a to i u institucí řízených a kontrolovaných ministerstvem práce a sociálních věcí, si už dlouho štěbetají vrabci na střeše.