Udržitelný rozvoj bez emocí a pragmaticky – pohled z oecd

Mezinárodní cíle udržitelného rozvoje, stejně jako cíle Pařížské klimatické dohody přijaté v roce 2015, se po letech relativního opomnění nyní vrací na evropskou a mezinárodní scénu v plné síle.?

Foto: archiv autorky?

Není diskuze, jednání nebo analýzy, kde by nezaznělo, že obnova po koronavirové krizi musí být zelená, že je třeba posílit investice do životního prostředí a že prim budou do budoucna hrát environmentální technologie a obnovitelné zdroje. Tento tlak je takřka absolutní na půdě Evropské unie, silný je však i v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD), jejímiž členy jsou i Spojené státy, Japonsko nebo Austrálie. Tedy země, kde jsou emoce ohledně klimatu – minimálně zdánlivě – klidnější. Někdo by mohl říci, že jejich pohled je střízlivější, možná ekonomičtější. Stále však zůstává zelený.

Uvízlé náklady

V OECD se již nějakou dobu pracuje s pojmem takzvaných uvízlých systémů, respektive uvízlých nákladů. Za ně bývají označovány náklady vynaložené na podporu neobnovitelných, a tedy do budoucna neudržitelných zdrojů. Jedná se například o investice do oprav uhelných elektráren. Stejně tak se mluví o uvízlé zaměstnanosti – pracovních místech vzniklých v rámci těchto investic. Jinak řečeno se jedná o náklady z dlouhodobého hlediska ztracené.

OECD dále argumentuje tím, že už nejde pouze o výběr mezi levným hnědým a drahým zeleným řešením. Byť detailní propočty zatím chybí, lze nejspíš uznat, že s rozšiřováním a masovějším používáním obnovitelných zdrojů bude jejich cena klesat. Některé názory dále předvídají, že kapitálové trhy začnou v dohledné době více zohledňovat klimatická rizika a tedy i soukromý sektor bude více motivován ke klimaticky odolným investicím. Z environmentálního přístupu se postupně stává „business case“.

Toto už je v zásadě realita akceptovaná v Evropské unii. Pojďme se nyní podívat mimo Evropu, do rozvojových zemí. Chtělo by se říci, že pokud přechod na zelenou ekonomiku dává tolik zabrat nám, v rozvojovém světě se musí jednat téměř o sci-fi. Dovedeme si představit, že chybí politická vůle, potřebné kapacity, zejména lidské, i konkrétní možnosti vycházející z různorodých přírodních podmínek. To vše je bezpochyby pravda, nicméně je rovněž značně pravděpodobné, že i rozvojové země budou k čistým technologiím stále více motivovány.

Zelená motivace

Krize spojená s koronavirem na ně bude mít zásadní dopady, a to nejen přímé zdravotní, ale zejména nepřímé ekonomické. Jejich fiskální polštář je po finanční krizi z let 2008-2009 omezen či vyčerpán, příjmy z ropy a dalších komodit jsou nízké. Země často čelí vysokému zadlužení; remitence coby nezanedbatelný vnější příjem těchto zemí klesly na minimum. Předpokládá se, že zahraniční investice do těchto zemí budou rovněž klesat. V této situaci poroste význam oficiální rozvojové pomoci, význam bilaterálních a mezinárodních donorů či bank. Tedy například Evropské unie, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu nebo regionálních rozvojových bank. Ať už budou nabízet podporu ve formě grantů, půjček, záruk nebo jiných finančních nástrojů, tito institucionální investoři budou svým posíleným vlivem rozvojové země k zelené obnově motivovat.

V OECD se dokonce začalo uvažovat o tom, že finance směřované na podporu fosilních paliv v rozvojových zemích by neměly být započitatelné jako oficiální rozvojová pomoc. Byť je toto rozhodnutí v dohledné době nereálné, naznačují tyto úvahy určitý trend. Ekonomická obnova rozvojových zemí po krizi, financovaná institucionálními donory, se bude soustředit na udržitelná řešení, zejména v oblasti infrastruktury. Lze dovodit, že na rozvojových trzích do budoucna uspěje ten, kdo bude schopný nabídnout zelené a inovativní technologie, byť ne nutně sofistikované a drahé. Zároveň bude umět nabídnout i školení či jiné programy na budování místních kapacit, ať již přímo ve výrobě nebo v různých státních či veřejných institucích. Ty v těchto zemích zatím chybí, ale pouze s jejich pomocí budou čistá řešení ve finále udržitelná a vlastně i ekonomicky výhodná.

GABRIELA BOITEUX PILNÁ, zástupkyně ČR ve Výboru pro rozvojovou spolupráci OECD