Zmatený student ekonomie před volebními plakáty

Jak by asi takový končící student ekonomie hodnotil množící se plakáty a billboardy s předvolebními sliby? Ta otázka mě napadla při pohledu na jeden takový billboard, jehož obsah úzce souvisel s vládními deficity a dluhy. Dospěl jsem k tomu, že pokud by se student zrovna zuby nehty nedržel nějaké doktríny, musel by asi být trochu zmatený. Nebyl by tak v moc rozdílné pozici, jako třeba my, když se pokoušíme hodnotit dluhovou situaci Japonska, o kterém jsem tu psal v pátek.

Student ekonomie by měl asi automaticky vnímat, že řada volebních slibů se pojí s vyššími vládními výdaji. Tedy s nižšími rozpočtovými přebytky, či vyššími schodky a růstem vládních dluhů (a měl by si za to dodat ono „ceteris paribus“). Jenže co dál? Dalších cest hodnocení je mnoho a já bych se dnes chtěl zaměřit na dvě celkem populární a zajímavá teoreticko – praktická témata.

Ricardiánská ekvivalence

Ricardiánská ekvivalence, zjednodušeně řečeno, říká, že pokud vláda nyní zvýší své výdaje a nevybere na ně nové daně, bude si muset půjčit. A o to více daní bude muset vybrat v budoucnu, když bude dluhy splácet. Pan Ricardo (a s ním následně i pan Barro) toto kolečko ještě doplnili - racionální člověk na dluhem financované vládní výdaje zareaguje tím, že nyní zvýší své úspory, aby měl na zaplacení vyšších daní v budoucnu. Z hlediska celkových výdajů v ekonomice tak nula od nuly pošla – vláda víc, soukromý sektor míň (buď kvůli daním současným, nebo „dluhovým“ budoucím).

O podobných teoriích založených na plné racionalitě a informovanosti si můžeme na akciovém trhu dlouho povídat. Co říkají ohledně RE data? Nová studie „Testing Ricardian Equivalence with the Narrative Record On Tax Changes“ se zaměřuje přesně na toto téma. Alfred A. Haug z University of Otago v ní tvrdí, že „očekávané zvýšení daní zvyšuje ekonomickou aktivitu a ricardiánská ekvivalence je tudíž jako teze odmítnuta“.

Také nijak stará „Public Debt and Private Consumption in OECD Countries“ hovoří podobným jazykem. Periklis Gogas z Democritus University of Thrace a jeho kolegové v ní tvrdí, že diskuse ohledně dluhového stropu v USA a evropská dluhová krize vyvolaly zájem o téma vyrovnaných rozpočtů. Ekonomové tak zkoumali dlouhodobý vztah mezi vládními dluhy a spotřebou soukromého sektoru v zemích OECD (1980 – 2010). A podle jejich slov nedokázali nikde najít důkazy pro RE.

Vytlačování soukromého státním

Našeho studenta by také pod tíhou naučené teorie mohlo napadnout, že vyšší výdaje financované vládními dluhy napáchají škody, protože vláda si půjčí peníze, které by jinak užil soukromý sektor. Jde tedy o celkem známý efekt vytlačování soukromého sektoru vládou z trhu s kapitálem. Jde o čistou teorii, jak u RE naznačují data, nebo na vytlačování něco je?

John R. Graham z Duke University a jeho kolegové v nové studii „Financial Crowding Out“ tvrdí, že vládní deficity skutečně vytlačují nefinanční korporace z trhu s dlužním kapitálem. Tedy že zvýšená nabídka vládních obligací jde ruku v ruce s poklesem zadlužení firem, nižším objemem vydaných korporátních obligací a nižšími investicemi. Vztah mezi vydaným objemem vládních obligací a objemem vydaných akcií ale nalezen nebyl. Popsaný dluhový vytlačovací vztah je přitom prý dán tím, jak se chovají finanční společnosti – nahrazováním jedněch aktiv druhými.

Překvapení a nepřekvapení

To, že studie nepotvrzují RE, mě nepřekvapuje a asi nebudu sám. Jak tak vnímám věci kolem, je podle mne docela úspěchem, pokud si lidé spojí vyšší vládní výdaje s tlakem na vládní rozpočet a vládní zadlužením. Vyloženým úspěchem jsou pak úvahy o tom, jak a kdy budou (nové) dluhy splaceny. To, že by někdo došel až sem a ještě kvůli tomu změnil své chování na straně výdajů a úspor, je již spíše finance fiction. I když jako čistě logická úvaha to samozřejmě má svou eleganci. Tak je to ale s řadou podobných konceptů a je mimochodem otázkou, zda mezi ně nepatří třeba běžné valuační modely akcií, respektive obecně používaný CAPM. Na rozdíl od RE tu ale nic lepšího nemáme. Ovšem to jen tak na okraj.

To, že ve světě nadbytečných (zamýšlených) úspor naleznou ekonomové podporu pro vytlačování soukromých obligací vládními dluhopisy, mě naopak překvapilo. Či možná lépe řečeno, zmíněná empirická podpora efektu vytlačování může naznačovat, že tolik nadbytečných úspor tu zase není, protože kdyby bylo, nebudou se o ně vláda a soukromý sektor přetahovat. Docela by mě zajímalo, jak by autoři studie tedy vysvětlili takový tlak na pokles sazeb – skutečných a zřejmě i přirozených. Tak trochu záhadu přitom neřeší ani to, pokud bychom tlak na sazby vysvětlovali nadbytečnou likviditou – pokud by byla nadbytečná, není v podstatě z definice proč by se o ní vláda přetahovala s firmami.

Původně jsem měl na konec připravenu takovou třešničku na dortu týkající se vztahu mezi dluhy a růstem/rozvojem ekonomiky. S ohledem na kapacitu čtenářovi pozornosti si jí ale nechám na příště.