The Economist: Vlády by si měly dávat pozor na peníze zadarmo

Někdy se říká, že vlády promarnily globální finanční krizi z let 2007–9 tím, že po jejím konci nedokázaly přehodnotit svou hospodářskou politiku. O pandemii COVID-19 už nikdo to samé neřekne. Ta naopak vedla k zoufalému přijímání politik, které byly ještě před několika měsíci nepředstavitelné. V důsledku toho nyní v ekonomii dochází k hlubokému posunu, který se stane jen jednou za generaci. Stejně jako v sedmdesátých letech, kdy keynesiánství uvolnilo místo strohosti monetarismu Miltona Friedmana, a v devadesátých letech, kdy centrální banky získaly nezávislost, značí i tato pandemie začátek nové éry.

4 rysy nového věku

Tato nová epocha má čtyři charakteristické rysy. Prvním z nich je dechberoucí rozsah vládních půjček a jejich zdánlivá nevyčerpatelnost. MMF předpovídá, že bohaté země si letos půjčí 17 % svého společného HDP na financování výdajů a daňových škrtů na udržení ekonomiky za 4,2 bilionů dolarů. A to ještě není po všem. Americký Kongres diskutuje o dalším výdajovém balíčku. Evropská unie se právě dohodla na novém stimulu financovaném ze společných půjčkek, čímž překračuje politický Rubikon.

Druhým rysem je hukot tiskáren. V centrálních bankách v Americe, Británii, eurozóně a Japonsku se vytvořily v roce 2020 nové rezervy peněz v hodnotě přibližně 3,7 bilionu USD. Většina z toho byla použita na nákup vládního dluhu, což znamená, že centrální banky nový stimul mlčky financují. Výsledkem je, že dlouhodobé úrokové sazby zůstávají nízké, i když emise veřejného dluhu stoupá.

Rostoucí role státu jako hlavního alokátora kapitálu je třetím aspektem nového věku. Fed spolu s ministerstvem financí odkoupil dluhopisy společností AT&T, Apple a dokonce i Coca-Cola a půjčil všem od prodejců dluhopisů až po neziskové nemocnice. Fed a ministerstvo nyní společně podpírají 11 % veškerého amerického firemního dluhu. Vlády a centrální banky v bohatém světě je v tom následují.

Poslední rys je nejdůležitější: nízká inflace. Absence tlaku na zvyšování cen znamená, že není třeba okamžitě zpomalovat růst bilancí centrálních bank nebo navyšovat krátkodobé úrokové sazby z jejich minim kolem nuly. Nízká inflace je proto základním důvodem, proč nemít z veřejného dluhu obavy. Díky uvolněné měnové politice nyní obsluha dluhu stojí tak málo, že jde téměř o peníze zadarmo.

Vyvrcholení dlouhodobých trendů

Nenechme se ale oklamat, že pandemie opadne, nezaměstnanost klesne a role státu se jako mávnutím kouzelného proutku vrátí do normálu. Vlády a centrální banky sice nejspíš sníží své výdaje a pomoc, ale tato nová ekonomická éra je zejména vyvrcholením dlouhodobých trendů.

Ještě před pandemií byly úrokové sazby a inflace navzdory rozmachu pracovních míst tlumeny. Dluhopisový trh v současné době stále ještě nevykazuje známky obav z dlouhodobé inflace. Schodky rozpočtu a tištění peněz se mohou snadno stát standardním nástrojem tvorby politik na celá desetiletí.

Rostoucí úloha centrálních bank na finančních trzích mezitím odráží stagnaci bank jako zprostředkovatelů i význam inovativních stínových bank a kapitálových trhů. Za starých dob vládly komerční banky a centrální banky fungovaly jako jejich věřitelé poslední instance. Nyní si musí centrální banky stále více špinit ruce na Wall Street i jinde tím, že jednají jako obrovští „tvůrci trhu poslední instance“.

Stát s trvale širším a hlubším dosahem vytváří určité příležitosti napříč ekonomikou. Nízké sazby vládě zlevňují úvěry na vybudování nové infrastruktury, od výzkumných laboratoří až po elektrické sítě, které podpoří růst a pomohou vyřešit problémy, jako jsou pandemie a změna klimatu. Jak společnosti stárnou, je nutné navyšovat výdaje na zdravotnictví a důchody. A pokud výsledné schodky rozpočtu v důsledku pomohou poskytnout nezbytný stimul pro ekonomiku, tím více je důvodů je přijmout.

Riziková hra

Nová éra však představuje i vážné riziko. Pokud inflace nečekaně vyskočí, celá hora dluhu se otřese. Centrální banky budou muset zvýšit své úrokové sazby a naopak vyplatit obrovské částky úroků z nových rezerv, které vytvořily na nákup dluhopisů. A i když inflace zůstane nízká, bude tento nový mechanismus náchylný vůči lobbistům a odborům.

Jedním z klíčových poznatků monetarismu je to, že rozrůstající se makroekonomické řízení vede k nekonečným příležitostem politiků udělovat protekce. Rozhodují o tom, které firmy dostanou daňové úlevy a kterým pracovníkům by měl stát platit, než se znovu najde jejich původní pracovní pozice. Některé půjčky soukromému sektoru brzy zhořknou a vlády si budou moci vybrat, které firmy selžou. Když jsou peníze zadarmo, proč nezachránit firmy, nadbytečná pracovní místa a investory?

Ačkoli to poskytne krátký stimul, povede to k pokřiveným trhům, morálnímu hazardu a nízkému růstu. Strach z krátkozrakosti politiků je důvodem, proč země přenesly moc na nezávislé centrální banky, které disponují jediným jednoduchým nástrojem (úrokovými sazbami) k řízení hospodářského cyklu. Dnes se však zdá, že úrokové sazby, které jsou blízko nuly, nemají žádnou sílu a šéfové centrálních bank se začínají chovat jako vládní úředníci pro správu dluhů.

Každá nová ekonomická éra stojí před novou výzvou. Po třicátých letech minulého století bylo úkolem zabránit krizím. V sedmdesátých a na začátku osmdesátých let šlo o ukončení stagflace. Dnes je úkolem tvůrců politik vytvořit rámec, který umožní řídit firemní cyklus a bojovat proti finanční krizi bez politizovaného převzetí ekonomiky.

Toho lze dosáhnout například delegováním fiskální palebné síly na technokraty nebo reformou finančního systému tak, aby centrální banky mohly nastavovat úrokové sazby i hluboko v záporu a využít tak revoluční posun mezi spotřebiteli směrem od tradičního bankovnictví k fintechu a digitálním platbám. Sázky jsou vysoké. Neúspěch bude znamenat, že věk volných peněz nakonec přijde s ohromující účtenkou.

Zdroj: The Economist