Dobrovolně v první linii: Medička měsíc pracovala v odběrovém stanu

Medička Kristína Pečíková měla jarní semestr trávit na Erasmu v Německu. Po vypuknutí krize ale rychle změnila plány a měsíc dobrovolničila v odběrovém stanu.

Když se v prvních březnových týdnech objevila na facebookové stránce studentské komory Lékařské fakulty MU výzva studentům posledních ročníků, aby šli jako dobrovolníci pomoct nemocnicím, Kristína nezaváhala. Pár dnů na to už byla součástí studentských týmů, které ve Fakultní nemocnici Brno zajišťují odběr stěrů od lidí s podezřením na COVID-19.

Původně měla odjet začátkem dubna na Erasmus do Německa, pečlivě tak sledovala vývoj epidemie nové nemoci a řešila neustále se měnící situaci. „Byla jsem připravená na to, že budu půl roku mimo domov. Když jsem ale zjistila, že můžu pomáhat, automaticky jsem zůstala v Brně,“ říká studentka všeobecného lékařství, která pochází ze Slovenska.

Když se přihlásila na výzvu hledající dobrovolníky, šlo pak už všechno hodně rychle. Hned následující den absolvovala s asi šedesáti dalšími studenty školení na nemocničním oddělení urgentního příjmu a další den už se byla podívat na práci v odběrových stanech, kde měli první dobrovolníci službu.

„Na školení jsme vlastně ještě nevěděli, jak bude všechno probíhat a vypadat. Během prvního týdne jsme ale s pomocí Michala Pospíšila z katedry ošetřovatelství a porodní asistence, který byl jakousi spojkou mezi námi a nemocnicí, vytvořili tři skupiny studentů po devíti až deseti lidech, kteří se střídali na dvanáctihodinových směnách,“ přiblížila Kristína, která měla jednu z nich na starosti jako koordinátorka.

Systém tří skupin zvolili organizátoři proto, aby se lidé navzájem příliš nepotkávali a snížilo se tak riziko infekce. V polovině dubna pak přidali ještě čtvrtou skupinu, aby rozložili zátěž, kterou všem studentům ještě zvyšovala povinnost učit se a připravovat na zkoušky.

Změny každý den

Na první týdny fungování odběrových stanů vzpomíná Kristína jako na dobu neustálých změn. „Snad každý den se měnily podmínky, za nichž se mohou lidé přijít otestovat, nebo to, kdo jim může dát na testování doporučení. Nejdřív to byli jen lidé s konkrétními příznaky jako vysoká horečka nebo ti s doporučením od krajské hygienické stanice. Pak mohli například dávat doporučení i praktičtí lékaři a my jsme museli řešit systém pro příjem žádanek, aby dva dny na to vytvořilo ministerstvo zdravotnictví novou aplikaci pro žádanky.“

Vše zkoordinovat a zařídit pomáhalo studentům vedení urgentního příjmu a krizové řízení Fakultní nemocnice Brno a také zdravotní sestry, které byly součástí týmů u odběrových stanů a snažily se vnést do práce systém.

Ráno si vždycky rozdělili stanoviště a úkoly, v nichž se pak studenti po čtyřech hodinách střídali. Jedno stanoviště zahrnovalo zajištění stěrů, na něm bylo potřeba mít na sobě celotělový ochranný oblek. V odběrovém stanu pomáhal vždy ještě někdo například s ukládáním vzorků a měl na sobě modrý oblek, který je určený pro nižší stupeň ochrany. V rouškách a se štíty pak kolegové řešili administrativní záležitosti nebo koordinovali přijíždějící na parkovišti.

Asi nejnáročnější to vždy měl ten, kdo prováděl stěry. Dostat se do ochranného obleku nebo z něj není jednoduché a dobrovolníci v něm museli vydržet minimálně čtyři hodiny. „Člověk se do něj postupně obléká tak, že začíná od nohou. A aby byl chráněný i zip a prostor mezi rukavicemi a rukávem, tak se tato místa přelepují. Samozřejmý je respirátor, rukavice a ochrana vlasů. Také pro vysvlékání je přesný postup, aby se člověk neinfikoval. Podle toho, jak kvalitně vám kamarádi přilepí rukavice a zip, to může trvat osm až deset minut,“ říká s úsměvem Kristína.

Vydržet několik hodin bez možnosti se napít nebo si odskočit ale nebylo jedinou nepříjemností. Studenti si v odběrových stanech také užili teploty od minus šesti až do plus pětadvaceti stupňů Celsia a zažili i sněžení. Přestože pod ochrannými obleky měli kvůli teplu třeba tři vrstvy oblečení, mrzly jim ruce, které si tak dobře chránit nemohli. S postupujícím jarem se ale zase naopak v kombinézách docela zahřáli.

Právě to, jak se správně obléct do ochranného obleku nebo odebrat stěr z nosohltanu, se učili na školení před spuštěním odběrů. „Bylo vlastně docela vtipné, že asi měsíc před tím většina z nás prošla blokovým předmětem o ochraně a podpoře zdraví, kde nám popisovali diagnózy, při kterých musí člověk do karantény, a postupy v péči o infekční pacienty. Pouštěli nám video právě o tom, jak se používají ochranné pomůcky. Už za pár týdnů jsme to zažili na vlastní kůži,“ vzpomíná s úsměvem jedna ze stovek studentů lékařské fakulty, kteří začali dobrovolně pomáhat ještě dřív, než jim stát nařídil pracovní povinnost.

Dobré zkušenosti

Budoucí lékaři, sestry či představitelé dalších zdravotnických profesí si mohli u odběrových stanů vyzkoušet spoustu věcí. Komunikaci s pacienty včetně momentů, kdy jim museli vysvětlovat, že je na stěry nevezmou, protože nemají potřebné doporučení nebo příznaky. „Poznali jsme také práci v týmu a vyzkoušeli si administrativu, které se nedá a nebude dát nikdy vyhnout.“

Přestože se objevilo pár případů, kdy byli lidé, kteří přišli k odběru, hodně nepříjemní, většinou byli milí a studentům děkovali za to, co dělají. „Chápali i to, že zvlášť v prvních týdnech museli čekat třeba i tři čtvrtě hodiny, než se dostali na řadu. V těch největších náporech přišly až tři stovky lidí za den.“

I když se členové jejího týmu v podstatě neznali, stali se z nich za několik týdnů dobří kamarádi. „Našla jsem tam lidi, díky nimž jsme to společně zvládli. Nebyl to jen stres, povídali jsme si, občas si pustili muziku a podporovali se. Nejvíc jsem obdivovala studenty šestého ročníku, kteří k této práci ještě řešili státnice. Zpočátku ani nevěděli, jestli a kdy státnice budou nebo jestli je kvůli dobrovolničení zvládnou, případně jestli budou mít možnost zkoušku opakovat. Ale všechno dobře dopadlo,“ říká Kristína.

Sama je v pátém ročníku a aktuálně řeší splnění čtyř zkoušek. Ráda by je zvládla do července a podívala se pak i do Žiliny za rodinou, kterou už měsíce neviděla.