Smír mezi rodiči a školami po éře domácí výuky nepřijde

Neopakovatelné situace, kdy velká část rodičů vyučuje svoje děti sama doma, se rozhodli využít výzkumníci Filozofické fakulty MU.

Pomocí online dotazníku se ptali rodičů, jak náročné pedagogické úkoly zvládají. Vyplynulo z toho ale hodně i o tom, jaké mají mezi sebou rodiče a školy vztahy.

V souvislosti s koronavirovou pandemií se život ze dne na den změnil snad každému. Rodičům hlavně těch menších školou povinných dětí k tomu ale přibyla nutnost nahradit jim doma aspoň částečně školní výuku. Že se s tím budou potýkat v závislosti na schopnostech, časových možnostech a vybavení různě, bylo jasné od začátku. Odborníci z ústavu pedagogických věd a jejich kolegové z Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR se toho proto chytili. Pomocí online dotazníku zveřejněného na webu České televize zjišťovali, jak rodiče sami sebe v rolích učitelů vidí. A mezi řádky mohli vyčíst také to, jak o škole smýšlejí.

Z výzkumu vyplynulo (výsledky najdete zde), že většina rodičů vzdělávání doma v zásadě zvládá. Uvedlo to 91 procent lidí, kteří dotazník vyplnili, přičemž nakonec se sešly výpovědi od téměř deseti tisíc rodičů. Popsali však také komplikace, s nimiž se potýkají.

„Kromě nedostatku času si mnohdy stěžovali na omezené zdroje, které mají v domácnosti k vyučování k dispozici, a také na nedostatek vědomostí a dovedností, kterými na rozdíl od rodičů disponují učitelé,“ vykreslují situaci v rodinách vědci.

Podle posledních výsledků studie PISA, což je největší v současnosti organizovaný mezinárodní výzkum týkající se školního vzdělávání, by absence technologií v zásadě neměla být problém. Data z PISA říkají, že v Česku nemá přístup k internetu jen 1,1 procenta žáků a naopak 75 procent má k dispozici stolní počítač, 90 procent notebook a 70 procent tablet.

To všechno však neříká nic o tom, jestli mají tyto technologie k dispozici neustále pro osobní potřebu. „V rodinách často nastávají situace, že na jednom počítači musí rodič vykonávat home office a zároveň by na něm měla probíhat výuka jednoho i více dětí,“ poukazuje studie na jednu z velkých komplikací. Upozorňuje také na to, že některé rodiny nemají tiskárny, skenery nebo potřebné programy a bojují s nestabilním internetovým připojením.

Rodiče ale především vnímají, že sami nezvládají učitele plnohodnotně zastoupit po pedagogické stránce. „Někteří například zjišťují, že není lehké dítě k učení motivovat. V řadě případů si také uvědomují, že učivo neovládají a že je pro ně obtížné a časově náročné je z internetu a ostatních dostupných zdrojů nastudovat tak, aby ho byli schopni dítěti kvalitně předat,“ informují výzkumníci.

Zájem o školu má menšina rodičů

Mohlo by se zdát, že právě koronavirová éra tak povede k tomu, že rodiče a učitelé víc pochopí svoje role a problémy a výsledkem bude lepší vzájemná spolupráce. Podle jednoho z autorů studie, Romana Švaříčka z ústavu pedagogických věd na Masarykově univerzitě, tento optimismus ale není na místě.

„Myslím, že tahle energie velice rychle vyšumí a do září, kdy by se snad výuka ve školách měla vrátit do normálu, z ní nic nezbyde. I v této době se ukazuje, že existuje malá skupina silně angažovaných rodičů, ale ty ostatní výuka a její forma příliš nezajímá. Svoji energii vyčerpají kritizováním nových opatření ministerstva souvisejících s otevřením škol na konci května,“ shrnuje svůj dojem Švaříček.

Pro akční i neakční rodiče je na aktuální situaci stejné, že se ocitli v tak trochu nevděčné roli plniče vzdělávacích úkolů. Učitel je zadá a oni jen mají dohlédnout na to, že je dítě splní, nebo případně něco dovysvětlit. Pokud rodičům přijde něco zbytečné nebo by výuku postavili jinak, nemají doma možnost to udělat. A pokud mají něco dovysvětlovat, bojují někteří s tím, že už třeba u angličtiny nebo matematiky druhého stupně je to pro ně problém. Také to je jeden z důvodů, proč si rodiče v dotazníku přáli větší „fyzickou“ přítomnost učitele v domácí výuce, například formou online konzultací.

Výchovná funkce vzdělávání někam zmizela

Co ale Švaříčka mrzí, je fakt, že veškerá domácí výuka se smrskla jen na vstřebávání faktů. „Všichni přemýšlí jenom nad tím, jak do dětí nacpat co nejvíc faktografických údajů. Třeba typu, kdy byla bitva na Bílé hoře. Že by vzdělávací proces měl plnit i nějaké výchovné funkce a formovat člověka jako celek, to aspoň dle výsledků ankety vypadá, že nikoho nezajímá,“ líčí odborník.

Je to pro něj studená sprcha. Akademici a vůbec lidé angažovaní ve vzdělávání se snaží dlouhodobě apelovat na to, že role učitele spočívá v rozvíjení osobností dětí a vztahů mezi nimi navzájem. A už i skupiny aktivních rodičů usilují o to, aby se hodnocení dětí nesmrskávalo jen na vyjádření známkou. Z pandemické éry ale plyne, že právě známky a vstřebání faktů jsou tím, s čím si většina lidí výuku a vzdělávání ztotožňuje.

Ta současná se nese ve znamení přesunu do online prostoru a sezení u videokonferenčních hovorů. Výsledky ankety ale také ukazují, že použití technických pomůcek ve výuce se automaticky nerovná kvalitní nebo lepší výuka.

„Pedagogika má k technice parazitní vztah. Když se objeví nějaká nová technická pomůcka, dojde ke vzplanutí zájmu o ni a jejímu nasazování. Zažili jsme to s rádiem i televizí. Všichni čekají, že když se využijí, budou pak děti mít školu raději a půjde jim to v ní lépe. Ale není to pravda,“ zdůrazňuje Švaříček.

Za příklad dává populární americký seriál Sezame, otevři se. Plyšové figurky měly malé děti bavit a zároveň i tu a tam vzdělávat, třeba je naučit zavázat si tkaničky. Jenže se ukázalo, že děti jsou zvyklé, že je televize baví, a vzdělávat se za pomoci seriálu se jim nechtělo. Navíc když pak přešly ze školky do školy, byly zklamané, že reálná výuka není tak zábavná jako seriál.