Taylor: Čekání na úplný útlum COVID-19 je chyba

Ekonom Tim Taylor zajímavým způsobem přispívá k diskusi o otevírání ekonomiky. Uznává, že definitivní odpovědi nezná, ale prezentuje rámec, podle kterého se lze obecně řídit. Ten mimo jiné zpochybňuje tezi, že ekonomiku lze otevřít až ve chvíli, kdy bude vyřešen problém pandemie.

Taylor poukazuje na práci Josepha Pagliariho, který v následujícím schématu ukazuje postupně klesající náklady přímo spojené s COVID-19 a naopak postupně rostoucí náklady spojené s restrikcemi a karanténou. Takové křivky implikují, že kratší doba karantény, restrikcí a sociálního distancování sama o sobě nevytváří velké náklady a škody a současně výrazně snižuje náklady vyvolané samotnou epidemií, a to jak ve formě poškozeného zdraví, lidských životů a také nákladů na zdravotní péči:

S tím, jak se prodlužuje doba opatření, ale klesá jejich mezní přínos a naopak začínají prudce růst vyvolané náklady. Červeně je pak vyznačena křivka celkových nákladů. Ty jsou zpočátku taženy zejména COVID-19 a díky opatřením znatelně klesají. Po čase ale začínají růst náklady spojené přímo s opatřeními a ty začnou zvedat i křivku nákladů celkových. Taylor k tomu dodává, že jde samozřejmě pouze o obecný rámec, jak o problému uvažovat. Schéma navíc neznamená, že bychom se automaticky měli rozhodovat pro bod, v němž jsou celkové náklady nejnižší (i kdyby jej šlo nějak přesně určit).

Taylor také poukazuje na to, že pro řadu lidí je těžko přijatelné míchat dohromady náklady čistě ekonomické se ztrátou lidských životů a poškozeným zdravím. On sám ale poukazuje na to, že pokud například prudce vzroste nezaměstnanost, jako k tomu dochází nyní, není jistě namístě nad tím mávat rukou s tím, že jde zase pouze o náklady ekonomické. K tomu je nutno uvážit takové věci, jako je například dopad restrikcí na vzdělávání a zdraví dětí.

Někteří lidé by také mohli pochybovat o tvaru popsaných křivek. Ten u křivky klesajících nákladů spojených s COVID-19 podle Taylora odráží základní předpoklad, že „vláda se chová povětšinou rozumným způsobem“. To znamená, že její snahy a opatření míří na ty nejdůležitější oblasti. U křivky druhé pak jde o to, že čím delší karanténa je, o to složitější je návrat k běžnému životu a práci.

Taylor zmiňuje, že některá opatření tu možná budou velmi dlouhou dobu a celá situace budí velké tenze ve společnosti i v politice. Uvedený graf každopádně naznačuje, že restrikce by možná měly být uvolněny ještě dříve, než bude nalezeno „řešení“ epidemie. Řada lidí přitom podle ekonoma tvrdí, že otevřít ekonomiku nelze dříve, než bude objevena vakcína či nějaký efektivní způsob léčby. Podle ekonoma to odráží obecně silnou víru v „technořešení“, která mezi Američany panuje.

Problém s tímto přístupem tkví podle Taylora v tom, že na vakcínu či efektivní léčbu se možná bude čekat roky. Zastánci této strategie by tak měli také zvážit, jaké náklady čekání přinese. Taylor je podle svých slov sám přesvědčen, že čekání na dobu, kdy „počet nakažených klesne na nulu“, a ignorování nákladů, které to nese, není tou nejlepší strategií.

Zdroj: The Conversable Economist