Jak Čína ztrácí v Evropě svou moc

Pokud byl rok 2019 rokem, kdy Evropané začali mít vážné pochybnosti o pekingských geopolitických úmyslech, může se rok 2020 podle Andrease Kluths z Bloombergu zapsat do historie jako rok, kdy se proti Číně obrátí zády. A není to proto, že by obviňovali Číňany z vytvoření Covid-19 jako americký prezident Donald Trump a jeho ministr zahraničí. Ale proto, že Čína tím, že se pokusila na pandemii vydělat pomocí ohromně nesofistikované propagandistické kampaně a nechtěně tak ukázala Evropanům svůj cynismus.

Motivace stojící za čínskou propagandou je zřejmá: V tom, že se Americe pod Trumpem nedaří, viděl Peking příležitost, že se konečně dostane do postavení druhé supervelmoci. Největší geopolitickou výhrou v této soutěži je Evropská unie. Ta byla dříve bezpečně ukotvená v transatlantickém táboře, ale v posledních letech je kvůli Trumpovi nervóznější a otevřená čínskému obchodu, investicím i vlivu.

Když se epicentrum pandemie přesunulo z Wu-chanu do evropských zemí jako Itálie a Španělska, měla Čína nejprve správnou představu. Od poloviny března rozesílala Evropě velké zásilky obličejových masek a dalšího zdravotnického vybavení s čínskou vlajkou. Ukázalo se, že některá z těchto vybavení byla nekvalitní, ale lidé to považovali za milé gesto. Čína se mohla u „diplomacie masek“ zastavit a vybrat si své zisky.

Ale ne. Přisluhovači z Pekingu místo toho začali šířit dezinformace. Očividně zamýšleli vykreslit demokracii EU jako slabou a autoritářskou Čínu naopak jako silnou. Ve Francii zveřejnilo čínské velvyslanectví na svých webových stránkách obvinění, že francouzské domovy pro seniory nechávají staré lidi zemřít. V Itálii čínské loutky šířily příběhy o tom, že koronavirus ve skutečnosti pochází z Evropy, nebo upravily videoklip tak, aby Římané z vděčnosti hráli čínskou hymnu. V Německu čínští diplomaté (neúspěšně) vyzývali vládní činitele, aby veřejně chválili Čínu.

V reakci na to diplomatická služba EU sestavila zprávu o dezinformačních kampaních vedených Čínou a obvykle podezíraným Ruskem. Čína ještě přilila olej do ohně a opřela se do autorů této publikace, aby ji zmírnili. Členové Evropského parlamentu se nad tím pohoršovali a požadovali záruky, že EU nebude sama sebe pod čínským tlakem cenzurovat.

Rostoucí odpor proti Číně

V některých evropských zemích nejsou tato napětí ničím novým. Ještě před koronavirem byli Švédi pobouřeni hrozbami čínského velvyslance vůči jejich tisku a někteří politici jej chtějí vyhodit ze země. Jiní členové EU se však s těžkopádným zacházením Číny ochotně vyrovnali.

Mezi ně patří několik zemí jižní a východní Evropy - například Chorvatsko a Maďarsko - které se připojily ke dvěma velkým geopolitickým snahám Číny. Jednou z nich je čínské fórum s názvem 17 + 1, na kterém se Peking (1) snaží organizovat hospodářskou spolupráci se 17 evropskými zeměmi. Druhou je iniciativa nové hedvábné stezky, globálního infrastrukturního projektu, který skeptici vnímají jako čínskou snahu podrobit si asijské, africké a evropské země jako své hospodářské vazaly.

Ještě před pandemií byli Evropané zklamaní z jednostranné povahy těchto „partnerství“ jak ekonomicky, tak politicky. Vezměme si například symbolickou roztržku mezi Prahou a Pekingem, které souhlasily s tím, že budou sesterskými městy. Praha souhlasila, že přijme politiku jedné Číny (která popírá, že je Tchaj-wan samostatnou zemí), a Peking, mimo jiné, že dodá roztomilé pandy do pražské zoo. Tyto pandy ale nikdy nedorazily. Jak mezi oběma partnery eskalovaly další konflikty, Peking se rozzuřil. Primátor Prahy nakonec našel sesterské město v Tchaj-peji na Tchaj-wanu.

Největší čínský obchodní partner v Evropě, Německo, se také začalo bránit poté, co několik čínských společností získalo podíly v německých technologických firmách od výrobce robotů až po energetiky. V loňském roce Berlín zpřísnil pravidla těchto citlivých akvizic. EU tento postup následovala a letos vstoupí v platnost společný přístup ke sledování investic. Aby udržela evropskou technologickou a průmyslovou samostatnost, je jejím implicitním cílem držet si Čínu od těla.

Větrnou korouhvičkou ukazující celkové směřování politiky EU vůči Číně bude letošní rozšíření telekomunikačních sítí páté generace, neboli 5G. I když se Trumpova administrativa snaží přimět EU bojkotovat největšího čínského výrobce zařízení Huawei Technologies, členové EU se zde rozcházejí. V Německu se nálada zdá být nakloněná proti Huawei. A i Velká Británie, nyní mimo EU, může své rozhodnutí vůči Huawei přehodnotit.

Za to všechno může Peking vinit pouze sebe. Čínským představitelům se podařilo urazit Evropany na celém kontinentu, kteří se obvykle na ničem nedohodnou. Na začátku roku 2020 byl kalendář naplněn čínsko-evropskými summity oslavujícími ještě hlubší vazby. Místo toho je pandemie pravděpodobně příležitostí, aby se Evropané z tohoto špatného vztahu emancipovali.

Dokonce i za předpokladu, že skutečným cílem čínské infantilní propagandistické kampaně je její domácí publikum nebo čínská diaspora, nemůže tato „diplomacie“ projít jako skvělá strategie. Pokud odráží kvalitu pekingského státnictví, obavy ze vzestupu Číny mohou být značně přehnané.

Autor: Andreas Kluth, Bloomberg