Postřehy Evy Gmentové: Stanovení pojistné částky… nejsme podvodníci?

V otázkách ke zkouškám odborné způsobilosti je stanovení pojistné částky, pojistné hodnoty a oceňování majetku věnována velká pozornost. Každý, kdo sjednává pojistné smlouvy nebo jejich uzavření zprostředkovává, neboli po novu distribuuje pojištění, musí znát a vědět, jak stanovit pojistnou částku, v jakých případech je pojistná částka rovna pojistné hodnotě, kdy se pojistná částka vyjádří jen jako limit plnění, a co se stane, když je pojistná částka stanovena špatně. A měl by vědět i to, že pojistná částka je horní hranicí plnění a co z toho plyne. K tomu není z mé strany co dodat. Správně stanovit pojistnou částku nebo limit plnění je alfou a omegou sjednání pojistné smlouvy.

Jenže jak si pak poradit s ujednáním v pojistných podmínkách, které naprosto striktně říká, že za správné stanovení pojistné částky odpovídá pojistník? Tady vidím kámen úrazu. Učíme klienty, zákazníky, pojistníky a pojištěné, jak si mají pojistnou částku stanovit? Mají k dispozici metodiku stanovení pojistné částky movitého a nemovitého majetku a metodiku ke stanovení limitů pojistného plnění? Nemají. Tu přece máme my, my v pojišťovnách, u makléřů a v likvidaci. Klient, potažmo pojistník, nic takového nezná. I kdyby byl klient zároveň soudním znalcem nebo odhadcem a věděl, jak se ceny movitých a nemovitých věcí stanovují, už neví, že stanovení pojistné částky se neshoduje s oceňovací vyhláškou podle zákona o oceňování a že má svá specifika. Neví, že tržní cena nebo cena zjištěná není totéž jako pojistná částka. Neví, že pojistná částka není nějaká penězi oceněná JEHO potřeba v případě škody. Úvaha, kolik mi stačí, když přijde škoda, je z pohledu klienta na jednu stranu správná, ale z pohledu pojištění scestná.

Úvaha, že si klient stanoví nízký limit, aby neplatil vysoké pojistné, je z našeho pohledu taktéž scestná. Zda výše škody „jen“ převyšuje limit, nebo zda pojišťovna krátí pojistné plnění poměrem podpojištění, je samozřejmě rozdíl. Ale pro klienta, který si špatně stanovil limit nebo pojistnou částku, to pokaždé znamená totéž: peníze vydané z vlastní kapsy. Někdy se může jednat o peníze v řádech milionů, například v případě odpovědnosti za škodu. A to je ten okamžik, kdy klient nechápe, proč byl pojištěn a k čemu mu byla pojistná smlouva, když pojistné plnění neodpovídá tomu, co očekával. Tady nastává zlom ve vnímání pojištění a pojistného trhu obecně. Pojištění se posouvá do kategorie služby, která neplní svou funkci. Tady nastává zlom, který způsobuje vnímání pojišťováků jako podvodníků.

Ale ruku na srdce, nejsme doopravdy tak trochu podvodníci? Klienta, potažmo zákazníka nebo zájemce o pojištění, sice v pojistných podmínkách upozorňujeme na rizika spojená s podpojištěním nebo špatně stanovenou pojistnou částkou či limitem plnění, striktně na něj přenášíme odpovědnost za jejich špatné stanovení, ale už mu nedáváme návod, jak je stanovit správně. V případech, kdy se klient osobně obrátí na zprostředkovatele nebo pojišťovnu, měl by obdržet potřebné informace o správném stanovení pojistné částky a měl by být zároveň upozorněn na rizika spojená se špatným postupem. Je již na něm, zda se získanými informacemi s vědomím odpovědnosti za výsledek bude řídit. Ale co v případech, kdy zájemce o pojištění využije online sjednavače? Co v případech, kdy zprostředkovatel nebo pojišťovna nepodá dostatečné informace, nebo podá takové, kterým klient nerozumí? Odpovědnost je stále na pojistníkovi, potažmo pojištěném, ale jak ten může vědět, jaké informace měl dostat? Jak se má bránit, když vlastně neví, co je správně a jak se má pojistná částka stanovit? A pokud neví, jak se pojistná částka správně stanovuje, nemůže ani posoudit, zda informace, které jsme mu poskytli online nebo face to face jsou ty, které měl obdržet a kterými se má ve svém zájmu řídit.

Napadá mě zaklínadlo jménem finanční gramotnost, ale ani v učebnicích finanční gramotnosti se nedočtete, jak se pojistná částka správně stanovuje. Návod najdete snad jen v učebnicích o pojištění, třeba právě v těch našich, které jsme právě vydali, ale ty si normální člověk nebo zájemce o pojištění nekoupí. Stále mi z toho vychází, že stanovení pojistné částky na odpovědnost pojistníka nebo pojištěného je tak trochu podvodem na zákazníka. Jak z toho ven? Možná někoho řešení napadá nebo někdy napadlo, ale já jsem na takové, které by bylo obecné a použitelné kdykoli a při jakékoli příležitosti, dosud nepřišla.

Jednání v nejlepším zájmu zákazníka je sice hezké zaklínadlo, ale pokud zároveň platí, že stanovení pojistné částky je na odpovědnost pojistníka, potažmo pojištěného, je to zaklínadlo, které nefunguje. Možná bude lepší použít „abrakadabra“, nebo „všichni svatí s námi“.

Ing. Eva Gmentová, LL.M.
Specialista na vzdělávání v oblasti korporátního pojištění
Zakladatelka E.G.I. Education Grow Insurance